Dveře výtahu cinkly a rozjely se od sebe, čímž odhalily rozlehlé patro oddělení PR.

Lyra vystoupila a pevněji sevřela plátěný popruh své tašky. Klouby jí tupě, vytrvale pulzovaly. Čtyři hodiny spánku působily jako krutý vtip, jako ubohá oběť, která měla udržet její tělo v chodu napříč vyčerpávajícími požadavky jejího týdne. Studentka. Baristka. Sestra. Stážistka. Žonglovala se skleněnými talíři a čekala, až se ten první rozbije na kousky. Jediné, co musela udělat, bylo přežít dnešek. Už jen jeden den, než jí začne neplacený týden volna z kavárny. Už jen jeden den, než se bude moci posadit vedle Lea v ordinaci a soustředit se výhradně na něj.

Držet se při zemi. Být neviditelná. Silně to zakončit.

Ale ve chvíli, kdy její praktické boty dopadly na leštěnou podlahu křídla PR, její pud sebezáchovy se rozhořel.

Něco bylo špatně.

Obvyklý ranní hukot zvonících telefonů, klapajících klávesnic a uspěchaného štěbetání u kávovaru se vytratil. Nad kójemi viselo zvláštní, dusivé ticho. Hlavy byly skloněné nízko nad stoly, ale oči těkaly vzhůru. Uličkami se neslo syčení šepotu, které okamžitě utichlo vteřinu poté, co prošla kolem.

Lyra zrychlila. Chloupky na zátylku se jí zježily.

Zahnula za roh ke svému přidělenému stolu a strnula.

Kira se opírala o nízkou přepážku a na tváři měla přilepený obrovský, vševědoucí úsměv.

"Konečně," rozzářila se Kira a její hlas se v tiché místnosti rozléhal až moc nahlas. "Dobré ráno, superhvězdo."

Lyra zamrkala a zkoumala tvář své kamarádky, aby našla nějakou stopu. "Ehm... ahoj?"

"Vypadáš až moc klidně na někoho, komu zrovna přišla takováhle zásilka." Kiřiny oči jiskřily neskrývaným nadšením. Odstoupila s teatrálním gestem a ukázala na Lyřino pracovní místo.

Lyře se zatajil dech.

Přímo uprostřed jejího stolu stála obrovská kytice. Nebyla to jen hrstka květin narychlo hozená dohromady někde v krámku na rohu. Bylo to extravagantní aranžmá na míru. Nahoru se pnuly sněhově bílé lilie, orámované jemnými obláčky nevěstina závoje a zářivými, sytě modrými hyacinty. Stály ve vysoké těžké skleněné váze. Ta věc zkrátka vyzařovala tím, jak byla drahá. Vypadalo to jako něco určeného pro střešní apartmá, ne do stísněné kóje stážistky. Těžká, sladká vůně květů už prosytila vzduch.

V hrudi jí ostře a mrazivě vystřelila panika.

"Ach," vydechla Lyra a udělala rychlý krok vzad. "Ty nejsou moje. Musí být tvoje."

Kira lapla po dechu a přitiskla si ruku na hruď. "Moje? Holka, to bych si přála. Ani náhodou. Seděly přesně tady, když jsem vešla. Přímo uprostřed na tvém stole."

"Ne." Lyra zavrtěla hlavou a zírala na květy, jako by byly jedovaté. "Není možné. Někdo udělal chybu. Doručovatel si spletl patro. Možná jsou pro někoho z vedení."

Kira se naklonila blíž a ztišila hlas do spikleneckého bzučení. "Ptala jsem se na recepci. Ostraha řekla, že kniha doručování hovoří naprosto jasně. 'Lyra Caldwellová, oddělení PR, západní křídlo.' To jsi ty, zlato."

Lyra těžce polkla. Tváře jí hořely pod tíhou tuctu zvědavých pohledů, které ji bodaly do zad z druhého konce místnosti. Lidé se dívali. Posuzovali. Šuškali si.

"Nerozumím tomu." Lyřin hlas selhal. "Kdo by mi posílal květiny?"

Kira dloubla Lyru hravě do ramene. "Vypadá to, že někdo má slabost pro tajemné nové stážistky. Jsi tady pět minut a už sis zajistila tajného ctitele."

"Nemám žádného ctitele." vyhrkla Lyra a její hlas zůstával v drsném šepotu. "To je omyl. Možná to je nějaká akce z vděčnosti pro klienty. Nebo kancelářský dárek na uvítanou."

Kira zvedla skeptické obočí. "Pro stážistku? Stážistku, kterou sem právě přeložili a včera na té prezentaci neměla ani co dělat? Jo, to zní fakt pravděpodobně."

Lyra to škádlení ignorovala. Přistoupila blíž ke stolu, její oči se upřely na malou, krémovou obálku pečlivě zastrčenou mezi dvě lilie. Žaludek se jí sevřel do pevných uzlů. Natáhla ruku, prsty se jí třásly, když vytahovala těžký papír.

Rozevřela ho.

Žádné jméno. Žádný podpis.

Jen jeden jediný řádek textu napsaný ostrým, čistým, mužským písmem.

*Lyro, doufám, že budeš mít krásný den – tak krásný, jako jsi ty.*

Vzduch jí z plic zmizel.

Zírala na inkoust. Působilo to intimně. Působilo to jako invaze. Necítila se polichocená. Cítila se odhalená. Zaplavila ji paralyzující hrůza a zmrazila jí krev v žilách. Aby si tuto práci udržela, musela být neviditelná. Nechtěná pozornost v korporátním bazénu plném žraloků, jako byla Draven Industries, znamenala rozsudek smrti. Tohle porušovalo firemní pravidla. Od stážistů se očekávala práce, ne to, že budou dostávat opulentní romantická gesta.

"Tohle se mi nelíbí," zamumlala a upustila kartičku na stůl.

Kiřin úsměv se jen rozšířil. "Protože to lichotí?"

"Protože je to divné." Lyra si promnula spánky, za očima už se jí začínala tvořit bolest hlavy. "Ani nevím, kdo to poslal. Tohle porušuje tolik nepsaných pravidel, Kiro. Stážistky nedostávají na stůl slavnostní kytice."

"Je to romantické," oponovala Kira a dramaticky si povzdechla. "Ach, mimochodem, jen abys věděla. Vera dnes ráno na poslední chvíli rozeslala oběžník. Zkontrolovala sis maily?"

Lyra nepřítomně zírala na lilie. "Ne. Zrovna jsem přišla."

"Ve zkratce, čekáme návštěvu jednoho z Dravenových hlavních zahraničních klientů," vysvětlovala Kira a tón se jí změnil na pracovní. "Jakože takového toho největšího zvířete. Vera říkala, že se všichni musí chovat naprosto vzorně. Čisté stoly. Dokonalý dress code. Žádný nepořádek. Žádné drama."

Lyra trhla hlavou vzhůru. Srdce jí bušilo o žebra. "Dneska?"

"Jo." Kira se naklonila a na rtech jí pohrával pobavený úsměv. "Prý jde o obrovské, dlouhodobé partnerství. Ten chlápek sem jezdí jen jednou ročně. I když dost pochybuju, že tím 'vzorně' Vera myslela 'hostit na stole tajemnou kytici'."

"Říkala jsem ti, že nejsou moje!" zasyčela Lyra a ruce jí vyletěly po těžké skleněné váze. Potřebovala ji přesunout. Potřebovala ji schovat pod stůl, do kuchyňky, kamkoli, jen ne sem.

Nedostala k tomu ale příležitost.

Tiché hučení zbylého kancelářského hovoru ustalo.

Nevymizelo postupně. Bylo odseknuto.

Křídlo PR spolklo uctivé, vyděšené ticho. Klávesnice přestaly klapat. Telefony spadly do hlasové schránky. Nikdo se nepohnul. Nikdo nedýchal.

Lyra ztuhla, ruce se jí vznášely pár centimetrů od vázy.

Na patro vstoupil Kaelen Draven.

Byl jako přírodní živel zabalený do na míru šitého antracitového obleku, z nějž vyzařovala ledová, nedotknutelná autorita. Nikdy do místnosti jen tak nevešel; rovnou v ní převzal kontrolu nad vzduchem.

Nebyl sám.

Po boku mu kráčel Silas Langdon a pohyboval se jako stín. Silas byl Kaelenův hlavní osobní asistent, ale ten titul připadal neadekvátní. Byl to Kaelenův vymahač. Důvěryhodný, tichý a neochvějně loajální. Řešil vše za korporátními zdmi – bezpečnost, cestování, globální vyjednávání. Už jen samotná Silasova přítomnost zvyšovala napětí v místnosti k bodu prasknutí.

Vedle nich kráčel starší gentleman, oblečený do na míru střiženého námořnicky modrého obleku a s uvolněným úsměvem. Zahraniční klient.

Hned o krok za nimi šla Cora, oči přilepené k tabletu, a už teď mapovala cestu skrz kóje, organizujíc tu improvizovanou prohlídku.

Zaměstnanci PR zůstali strnulí jako sochy. Vidět generálního ředitele v jejich patře byl mýtus. Vidět ho, jak sám vede prohlídku, byla děsivá anomálie.

Kira sklonila hlavu a koutkem úst zašeptala. "Fajn, nikdo se nezmínil, že si na průvodce bude hrát sám šéf."

Lyra nedokázala odpovědět. Krev jí bušila v uších a přehlušovala okolní hluk budovy. Prsty jí podél těla zacukaly.

Kaelen Draven se netoulal. Nerozhlížel se bezcílně kolem sebe. Každý jeho krok byl vypočítaný, odměřený, prosycený cílevědomostí. Mluvil s klientem tichým, plynulým tónem a krátce ukázal k digitálním marketingovým obrazovkám na protější zdi.

Pak otočil hlavu.

Jeho tmavý, ostrý pohled přelétl uličky.

A přistál přesně uprostřed Lyřina stolu.

Na té obrovské, extravagantní kytici lilií a hyacintů.

Zastavil se.

To zastavení bylo prudké. Jeho vyleštěné boty se pevně zapřely do podlahy. Zbytek jeho doprovodu se snažil okamžitě přizpůsobit, Silas se zastavil o zlomek vteřiny později, aniž by jeho tvář cokoli prozradila.

Kaelenův výraz zůstal naprosto neutrální. Nezakabonil se. Nezamračil se.

Ale Lyra to viděla.

Viděla, jak se mu za očima vznítila nebezpečná, násilná jiskra.

Na jeho ostré čelisti zaškubal sval. Tichý, ztuhlý tik. Napětí z něj vyzařovalo v neviditelných, těžkých vlnách. Jeho pohled přejel po křehkých bílých okvětních lístcích a spadl na krémovou kartičku ležící vedle vázy.

Vzduch v místnosti se proměnil v led. Teplota v okamžiku klesla snad o pět stupňů.

Pak Kaelen přesunul oči. Pomalu. Úmyslně.

Zabodly se do Lyry.

Stála strnulá za svou židlí. Plíce jí hořely. Nedokázala se podívat jinam.

Zíral na ni. Trvalo to sotva vteřinu, ale připadalo jí to jako hodina. Během toho zlomku času viděl všechno. Zaznamenal její bledou tvář, třesoucí se ruce, paniku vyzařující z jejího postoje. Zkatalogizoval květiny, přáníčko a ten terč, který měla namalovaný na zádech.

Romantické napětí pod jeho upřeným pohledem bylo náhlé, elektrizující a děsivé. Propálilo se skrz korporátní led a přikovalo ji na místo. V temných hlubinách jeho pohledu se mihl jemný, ale nepopiratelný záblesk intenzivní žárlivosti.

Pak se něco přepnulo.

Oheň zmizel za zdí z neproniknutelného kamene. Kaelen nenabídl žádná slova. Neudělal žádná gesta. Prostě jen odtrhl zrak a pokračoval v rozhovoru se starším gentlemanem, jako by Lyra a její kytice vůbec neexistovaly.

Prohnal se kolem její uličky, jeho široká ramena rozřízla napětí, zatímco ho Silas s Corou v těsném závěsu následovali.

Ve chvíli, kdy zmizeli za dvoukřídlými dveřmi na konci křídla, místnost ze sebe vydala společný, roztřesený výdech.

Kira se otočila a oči měla navrch hlavy. "Vidělas to?"

Lyra spolkla hroudu čiré paniky ve svém hrdle. Chytila se opěradla židle, aby zabránila třesoucím se rukám. "Viděla co?"

"Jak se na tebe prostě podíval," zasyčela Kira a naklonila se přes přepážku. "Nebo na ty kytky. Nebo obojí."

"Možná nenávidí kytky na stolech," vykoktala Lyra, zatímco jí mysl pracovala na plné obrátky. "Možná to porušuje nějaké vizuální zásady chování, které Vera zapomněla zmínit. Musím je vyhodit."

"Nebo si," řekla Kira a ztišila hlas do dramaticky položené výšky, "myslí, že někdo porušuje pravidlo zákazu navazování vztahů na pracovišti."

Lyře spadl žaludek až na podlahu. "Jaké pravidlo?"

Kira na ni zamrkala. "Ty snad víš, že Kaelen Draven netoleruje vztahy na pracovišti, ne? Žádný flirtování. Žádný drby. Je na to přísný. A teď, jen tak zničehonic, stůl nové stážistky zdobí tajemná kytice, a to přesně v den, kdy je v budově velmi důležitý klient?"

"Vyhodí mě." Ta slova vyklouzla z Lyřiných úst jako bezdechý sípot. Hrůza ji paralyzovala. Představila si svůj plat baristky. Představila si Leovy účty za lékaře. Ta stáž byla jejím jediným východiskem.

"Cože? Ne, no tak." Kira odmítavě mávla rukou. "Ani nevíš, od koho to je!"

"Přesně!" Lyra se chytila za vlasy. "Což to dělá ještě horším."

Kira do ní strčila ramenem ve snaze zlehčit tu drtivou náladu. "Dobře, ale jestli ti to pomůže, nevypadal, že by byl naštvaný."

Lyra po ní šlehla zoufalým pohledem. "Vždyť jsi právě řekla, že vypadal naštvaně."

"Ne," opravila ji Kira a do očí se jí vrátil škádlivý záblesk. "Řekla jsem, že se podíval. Což je u Kaelena Dravena už tak zázrak."

Lyra na ni zírala, vůbec jí to nepřišlo vtipné.

Kira zahýbala obočím. "Možná není naštvaný. Možná jen... žárlí."

"Kiro." Lyřin hlas práskl jako bič. Ostrý. Přísný. Zbavený veškerého humoru. "Přestaň."

Kira zvedla ruce na znamení kapitulace. "Dobře, dobře, fajn. Ale vážně, jestli někdo něco řekne, prostě řekni pravdu. Neposlala jsi je, nevíš, od koho jsou, a s nikým se tu nebratříčkuješ. Budeš v pohodě. Jasně, Draven má pravidla, ale není to žádný tyran. Jsou tu přísní, ale ne nefér."

Lyra nabídla strohé, strnulé přikývnutí. Ale její srdce se odmítalo zpomalit.

Tohle bylo špatně. Tohle bylo naprosto špatně.

Takhle neměl skončit její první týden. Chtěla klid. Chtěla stabilitu. Nechtěla extravagantní květiny, které by na ni strhávaly pohledy plné místnosti soutěživých píár manažerů. A rozhodně nechtěla, aby si jí Kaelen Draven zase všiml.

Neměla čas na tajné ctitele. Neměla energii na romantiku. Její život byl křehký domeček z karet, napjatý k absolutnímu bodu prasknutí.

Lyřin pohled znovu klesl ke stolu. Na krémovou kartičku odpočívající vedle těžké skleněné vázy.

Čistý, ostrý, mužský rukopis.

Nenáviděla ho.

Ale hrůza, která jí svírala hruď, měla ještě další vrstvu. Temnější, nebezpečnější pravdu, kterou nedokázala vyslovit nahlas.

Viděla Kaelenovu reakci. Viděla ten záblesk intenzivní, nepopiratelné zuřivosti v jeho očích. A nějaká pohřbená, zrádná část jejího já ucítila tu změnu ve vzduchu, když se jeho pohled zabodl do toho jejího.

Ta jiskra. To nečitelné vědomí.

Bylo to nebezpečné. Až příliš nebezpečné.