Kaelenův hlas zhrubl, chladný a úsečný. „A co když se jí do té doby dotkne?“

Rothův výraz potemněl. „Pak se prořežeme těmi dveřmi, ještě než dokončí nádech. A já ti toho zmetka předám – s končetinami nebo bez nich.“

Mezi stromy se prohnal poryv větru.

Kaelenovy oči plály. „Ne. Chci ho celého. Chci slyšet, jak řve.“

Roth se ušklíbl. „Teď už mluvíme stejnou řečí.“

Jak slunce začalo pomalu