Ruka mu sklouzla pod okraj kalhot, už byl tvrdý a bolel silou své touhy.

Představoval si ji pod sebou.

Její chvějící se stehna.

Její prohýbající se záda.

Své jméno linoucí se z ní ve zlomených, bezdechých stenech.

„Kaelene... prosím...“

Pevně zavřel oči.

Tah za tahem, jeho dech byl čím dál víc trhaný – ale nezáleželo na tom, jak rychle, jak hluboce, nestačilo to.

Nebylo to skutečné.

A nikoho jinéh