Slunce pronikalo skrz mřížovou střechu Zahradního pavilonu a vrhalo měkké stíny na tým, který se pohyboval se soustředěnou přesností.

„Tak jo,“ pronesla Kira a zlehka tleskla, „je čas tomuhle místu vdechnout život.“

Lyra přikývla a v duchu se ponořila do práce.

Přesto se pod tím pracovním povrchem její myšlenky neustále stáčely zpět. Proč teď? Proč zrovna on? Její prsty urovnávaly lem vzorku látky