Lyře se zatajil dech v krku. Způsob, jakým to Kaelen řekl – oni jsou ti nepřátelé – nebylo jen konstatování. Byl to verdikt. Rozsudek. Jeho hlas byl tak temný, tak absolutní, že s těmi slovy jako by v místnosti klesla teplota.

Těžce polkla, prsty se jí v klíně kroutily. „Nepřátelé...“ To slovo ze sebe vydala skoro jako šepot, nejistě. „Ale proč? Proč ty?“

Kaelen se opřel v křesle, ramena strnulá,