Lyra dýchala zlehka, její ruka se pomalu pohybovala pod Kaelenovým jistým vedením. Jeho váha v její dlani, to horko, to, jak pod jejím dotykem pulzoval – tváře jí z toho hořely, ale zároveň to v ní probouzelo i něco hlubšího.

„Dobře…“ Kaelenův hlas byl drsný, až hrdelní, hlavu měl zvrácenou dozadu a opřenou o čelo postele. „Přesně tak, lásko.“

Její rty se pootevřely, když k němu vzhlédla. Srdce jí