Winston, vycítivše váhu okamžiku, se tiše a laskavě zasmál, kolem očí se mu vytvořily vrásky vřelosti. „Zlatíčko, nenechávej si ji celou jen pro sebe,“ řekl uměřeným, leč láskyplným tónem. „Dovol mi tu čest přivítat naši budoucí vnučku.“

Vivienne Lyru jemně pustila a Winston postoupil vpřed, na rtech mu pohrával hřejivý, hravý úsměv. Věnoval jí jemné, povzbudivé objetí. „Ach… konečně! Tvář, co se