Místnost zůstala po Kiriiných posledních slovech ustrnulá, jako by samotný zvuk potřeboval povolení k návratu. Obrazovky tiše hučely. Stavové kontrolky blikaly. Někde v místnosti tikaly hodiny – vyrovnaně, lhostejně.

Dvanáct hodin.

Nebylo to to číslo, co je znepokojovalo. Bylo to to, co se během nich mohlo odehrát.

Kaelen konečně vydechl a sjel si rukou po obličeji. Jeho pohled utkvěl na potemnělé