Z telefonu sklouzlo tiché zasmání.

„Tady je...“ zamumlal Ivanov. „Chladný Kaelen Draven. Už jsem si začínal myslet, žes změkl.“

Kaelen neodpověděl hned. Sledoval vzdálená světla auta na silnici, jež se pohybovala jako pomalý puls skrz ulici.

„Jestli mi voláš, abychom zavzpomínali,“ odvětil vyrovnaně, „plýtváš mým časem.“

Další zasmání. Pobavené. Zkoumavé.

„Vidím, že se nic nezměnilo. Stále alergic