Gary Winston teď vypadal naprosto upřímně vyděšený.

Sebevědomí, které ze sebe dřív nutil, bylo úplně pryč, nahrazené studeným potem lpícím na jeho spáncích.

Pod pažemi jeho světle šedého obleku se už začaly šířit tmavé skvrny a jeho dýchání bylo mělké – nezaměnitelný rytmus muže v záchvatu plnohodnotné paniky.

„Já… ehm…“ Gary ztěžka polkl, viditelně se snažil sebrat myšlenky. „Pane Dravene… Roxy,