~DONOVAN~

Dalšího rána jsem vešel do snídaňové místnosti a zjistil jsem, že matka už sedí v čele stolu, její úsměv byl příliš zářivý, příliš samolibý.

Leo seděl na židli vedle ní, houpal nohama a štěbetal o něčem, co ji rozesmálo.

Hruď se mi sevřela. Tohle se stávalo až příliš známým, pro ni příliš snadným.

"Donovane, drahoušku! Dokonalé načasování." Matčin hlas byl sladký jako med. "Požádala jsem