~ POHLED VALERIE ~

Pokoj byl až příliš tichý.

Ležela jsem na boku a zírala na bledou zeď. Přístroj u postele tiše a pravidelně pípal a připomínal mi, že žiju, i když jsem o to vůbec nestála.

Tělo jsem měla těžké jako kámen. Bolelo mě břicho, ale ne tolik jako hrudník. Ne tolik jako ta prázdnota.

Myslela jsem si, že ji ještě ucítím, jak se hýbe. Že to byl třeba jen omyl a doktor se spletl. Ale nic