Tváří v tvář zkoumavým pohledům všech v místnosti si Declan přál, aby mohl zmizet.

Povzdechl si a litoval, že to vyhrkl.

Ten upřený pohled za ním se nedal ignorovat, jako by měl trn v zádech. Declan si najednou vzpomněl, že o tom nesmí mluvit; týkalo se to bezpečí jeho sestry.

Vynutil si na Stellu křečovitý úsměv. „Nic to není. Jen se mi z té vůně zatočila hlava.“

Při tomto vysvětlení nakonec všic