Kdyby jeho hněv mohl nabýt hmotné podoby, každý, kdo by se na něj podíval, by přísahal, že mu každou chvílí vzplanou vlasy.

Dveře do sklepa se s vrzáním otevřely a Callum, naprosto zpitý pod obraz a svírající v koutě láhev, s nesmírným úsilím pootevřel oči. „Vypadni! Copak jsem to neřekl? Nikdo sem nesmí.“

Měl za to, že je to jen hospodyně, která mu přišla oznámit, že má jíst.

‚Hospodyně přece vžd