„Musíme si promluvit,“ řekl.

Pohlédla jsem do chodby, trochu nervózní z toho, že jsem tam s ním sama. Dveře jsem pevně svírala v rukou.

„O čem?“ zeptala jsem se, i když jsem už věděla, že se mnou chce mluvit o Vicovi, a děsila jsem se toho.

„Kdy ho opustíš?“ zeptal se mě na rovinu, až mi na okamžik spadla čelist.

„C-cože? Neopustím,“ odpověděla jsem.

„Přestaň si lhát, Valerie. Vy dva se k sobě neh