„Ach, děkuji,“ vyhrkla jsem až moc nahlas, protože mě moje pusa nenávidí a chce mě mrtvou. „Ano, mám tělo. Lidé mají těla. Naprosto normální. Na tom mém není nic zvláštního. Občas piju vodu. Dělám nějaké dřepy. Chodím do schodů. Velmi obyčejné tělo. Extrémně průměrné. Dvě paže, dvě nohy, znáte to, standardní lidské balení. Nic, o čem by se dalo psát domů.“

Panebože, zaskuhrala má vlčice. Prosím, p