„Nepůjdu za ním,“ zašeptala jsem nakonec, teď už tišeji, a mluvila jsem ke své vlčici, k sobě, k obloze, jestli mě poslouchala. „Takhle ne. Ne dokud ze mě pořád páchne Vaughn. Ne dokud při každém mrknutí pořád slyším v hlavě jeho hlas.“

*No tak,* zapředla mi v hlavě. *Sama víš, že jsi na něj myslela. Na jeho ruce. Jeho vůni. Na to, jak tě pozoruje, jako by už věděl, jak chutnáš.*

Trhla jsem sebou.