Při té myšlence jsem se rozesmála ještě víc, zaklonila jsem hlavu a zírala do stropu. „Nebo psychiatra. Nebo někoho s podložkou s papíry. Protože tohle není normální. Takhle příčetný člověk nereaguje.“

Cole ke mně udělal opatrný krok. „Hej. Děsíš mě.“

„To jsme na to dva,“ odsekla jsem a pak se znovu rozesmála.

„Víš, co je šílené?“ řekla jsem a můj hlas stoupal. „Stojím tu a směju se smrti. Skutečn