Upřímně, právě teď mi můj život připadá jako jedno z těch korejských dramat, kde všechno zpomaleně vybuchne a pak se to nějakým způsobem promění v tu nejdokonalejší věc na světě.

Až na to, že tohle není Soul a nejsou tu žádné titulky – jsem tu jen já, stojím uprostřed lesa, který je po všem tom křiku až příliš tichý, se dvěma kluky, kteří se na mě oba dívají, jako by mě chtěli kurevsky ojet tak, ž