„Všichni ven. Hned teď. Nechte tu dívku dýchat, než ji každý z vás znovu nažene do další panické ataky.“

Tentokrát se nikdo nehádal.

Táta se pohnul jako první. Přešel k mé posteli a poprvé od chvíle, co to všechno začalo, vypadal… poraženě. Oči měl zarudlé, ramena svěšená a vztek, který v nich předtím plál, byl úplně pryč.

Natáhl se a odhrnul mi pramen vlasů z obličeje.

„Omlouvám se.“

Hrdlo se mi