Po zádech mi přeběhne mráz. Srdce mi buší v hrudi a vzpomínka na vizi mi hlodá v mysli. „Jdeme,“ prohlásím pevně, přestože se mi svírá žaludek neklidem a při sestupu do tunelu se na mě tiskne tma.

Ještě naposledy se podívám přes rameno na měsícem osvětlený hřbitov, než mě pohltí hlinitá země. Nos mi zaplní vlhký pach prastaré půdy, mechu a kamene, temnota mě tlačí dolů. Studené, lepkavé stěny se k