Šeď kolem mě opět víří. Tentokrát je prázdnota tíživější a ticho ohlušující. Cítím, jak se mi po kůži plíží znepokojivý chlad, předtucha něčeho temného a zlověstného.

Stojím sama v říši Zapomnění, v nekonečné rozloze nicoty táhnoucí se do všech směrů. Obloha je plochá, nevýrazně šedá a půda pode mnou se zdá být nehmotná, jako bych se jí mohla každou chvíli propadnout. Srdce mi buší s pocitem blíží