Kaelia

„Jak nudné.“

Ta slova mi vyklouzla ze rtů dřív, než jsem o nich vůbec stihla přemýšlet. Můj tón byl plochý a lhostejný.

Oba muži sedící u stolu se ke mně otočili, ve tvářích směs zmatku a překvapení. Linnea vedle mě ztuhla, jako by chtěla zmizet pod stolem.

Muž v bílém mírně naklonil hlavu, zlaté oči mu jiskřily pobavením. „Nudné?“ zopakoval, jako by si nebyl jistý, že slyšel správně.

Přik