Kaelia

Následující ráno jsem si upřímně myslela, že stále sním.

Protože když jsem vešla do pokoje a uviděla stůl pokrytý od jednoho konce ke druhému zářivě zabalenými krabicemi, třpytivými stuhami a drahými cetkami, zamrzla jsem. Úžasem mi spadla brada.

„Co to...“ nevěřícně jsem ukázala na tu horu dárků. „To myslíte vážně? To je všechno pro mě?“

Torin se hrdě usmál a opřel se o stůl. „Ano, Kaelio