Zoey

Ztuhla jsem.

Jen jsem na něj zírala, neschopná byť jen mrknout.

V jeho pohledu byla neochvějná sebedůvěra. Ne lítost, nebo pochybnosti.

Důvěra.

Věřil mi.

Chtěl, abych věřila sama sobě.

Z hrdla mi unikl tichý, zlomený zvuk, napůl smích, napůl vzlyk, a ucítila jsem, jak mi po tváři stéká slza.

Měli pravdu.

Kieran. Můj dědeček. Můj strýc.

Pokud existovali lidé, kteří mi věřili, proč jsem nechal