Ryker

Probouzel jsem se pomalu za křehkého, odrážejícího se zpěvu ranních ptáků nad hlavou. Dlouhou chvíli jsem měl zavřené oči a ležel tiše na vlhké zemi. Má mysl procházela metodickým bojovým hodnocením a bilancovala stav těla, které mělo být podle vší logiky zlomenou, mrtvou mrtvolou. Včera mi žíly zaplavil temný stínový jed a proměnil mou krev v toxický kal. Mohutné drápy toulavé šelmy mi roztříštily žebra a téměř mi propíchly levou plíci. Měl jsem zemřít pod stromy. Přinejmenším bych měl křičet v agónii, dusit se vlastní krví, zatímco by mi ten jed kousek po kousku rozpouštěl vnitřní orgány.

Zhluboka jsem se nadechl. Moje hruď se plynule rozšířila. Žádná rozeklaná kost nedřela o plicní tkáň. Žádné dusivé sípání. Přejel jsem rukou po stehně, kam mě zasáhl otrávený šíp. Mé konečky prstů se setkaly s hladkou, neposkvrněnou kůží. Tržné rány napříč mým břichem se zacelily do slabých, vystouplých linek, které za pár dní zmizí. Léčba ze stínového jedu vyžadovala dny ponoření do měsíčních jezírek na panství Vane s neustálými bylinnými infuzemi. A přesto jsem tu byl, uzdravený a bez bolesti.

Odtlačil jsem se od země a seděl nahý v ranním světle uprostřed kruhu tyčících se prastarých stojících kamenů. Moje oblečení bylo pryč, roztrhané na cáry během chaosu při mé včerejší přeměně, takže mé nahé tělo zůstalo vystaveno chladnému rannímu vzduchu. Prohlédl jsem si mýtinu. Zbytky mé nepravděpodobné záchrany ležely rozeseté po mechu.

Uvadlé pramínky světélkujících měsíčních lián ležely poblíž mého stehna, okraje zčernalé používáním. Rozdrcené okvětní lístky stříbrolistu, zbavené své obvyklé záře, zbarvily hlínu. Vedle nich ležel hrubý, improvizovaný hmoždíř z měsíčního kamene. Někdo ty byliny v černočerné tmě noci rozdrtil do přesného, intuitivního protijedu. Přejel jsem prstem po okraji hmoždíře. Vytvoření takto složitého složení v terénu vyžadovalo víc než jen základní lékařské znalosti. Vyžadovalo to dotek mistra léčitele, aby vyvážil poměry, aniž by pacienta zabil.

Pak mě do nosu udeřila ta vůně.

Mýtinou se nesla jemná, ohromující vůně. Uklidňující heřmánek a křupavá sladká jablka. Zaplavila mé smysly a přelila se přes mě jako přílivová vlna. Obešla mou logiku a udeřila přímo do jádra mé duše. Byl to pocit, jako bych po brutální, nekonečné válce prošel vchodovými dveřmi svého domova.

Družka.

To zjištění narazilo do mé hrudi jako fyzická rána. Uvnitř mé mysli Varg vybuchl. Můj vnitřní vlk explodoval ohlušujícím, neudržitelným řevem radosti, který mě málem srazil zpátky na mech. Sdíleli jsme tento myšlenkový prostor od mé první přeměny v šestnácti, bojovali jsme a vedli jako jedna sjednocená entita, ale nikdy předtím jsem ho takhle necítil.

"DRUŽKA!" křičel mi Varg v hlavě. "Konečně! Čekali jsme třináct let! Třináct let sledování, jak ostatní vlci nacházejí své páry. Třináct let prázdných postelí a studených nocí. Je dokonalá. Její vůně. Její dotek. Je NAŠE!"

Byl divoký, přecházel v mém vědomí a jeho drápy škrábaly o stěny mé mysli. Dožadoval se, abychom se okamžitě přeměnili. Chtěl přitisknout čumák k hlíně, vystopovat ji a vznést na ni nárok za denního světla.

Podíval jsem se dolů. Vedle místa, kde odpočívala moje hlava, ležela obnošená, malá džínová bunda. Látka vypadala vybledle, na manžetách roztřepeně. Nechala ji tu. Popadl jsem ten tenký kus oblečení z vlhké země a pevně si ho přitiskl na odhalenou hruď. Ten kontakt krátce utišil Vargův řev. Vydal hluboké, spokojené zadunění a liboval si v blízkosti jejího přetrvávajícího tepla. Zabořil jsem nos do límce a vdechoval ji.

Ale když jsem vdechoval opojné aroma ulpívající na límci, skrz heřmánek a jablka prorazily jiné pachy. Na nitích ulpívaly kyselé stopy.

Odhalil jsem přetrvávající stopy strachu, hlubokého zmatku a pronikavé hanby.

Hrdlo se mi stáhlo. Varg vyrazil vpřed s majetnickou, řvoucí zuřivostí. Jeho špičáky se prodloužily proti mým dásním. Chtěl ulovit toho, kdo naši družku vyděsil. Chtěl ji ochránit před čímkoli, co ten strach vyvolalo.

Zatlačil jsem ho zpátky dolů. S čirou silou vůle Alfy jsem potlačil jeho divoké instinkty a odmítl mu nechat převzít otěže.

"Ani neznáme její jméno!" zakřičel jsem na svého vlka skrz zatnuté zuby. Pevně jsem zavřel oči a snažil se uklidnit své bušící srdce. "Nevíme, kdo to je. Nevíme, co ji vyděsilo."

Křik se odrazil od stojících kamenů. Následovalo ticho, těžké a dusivé. Pak se přes mě jako přílivová vlna přehnaly střípky Vargových rozmazaných vzpomínek z předchozí noci.

Stínový jed mě stáhl do temné prázdnoty, ale Varg bojoval, aby zůstal při vědomí. Skrz jeho oči se zamlžené obrazy zaostřily.

Vzpomněl jsem si na její malé, jemné ruce, jak pracují nad mým zničeným masem. Nutila mě polykat hořké, zářící byliny do mého hořícího hrdla. Její intenzivní léčivá energie proudila z jejích dlaní do mého těla a spalovala stínový jed jako čisté sluneční světlo.

Vzpomněl jsem si na bezděčnou přeměnu zpět do lidské podoby. Kouzlo jejího léčení a vyčerpání v mých kostech mě vytlačilo z mé vlčí podoby. Vzpomněl jsem si na pocit, jak mé nahé tělo přikrývá svou bundou. Její ruce se rychle pohybovaly, kontrolovaly mi puls, zatímco její vlastní srdce v její hrudi tlouklo zběsilým rytmem.

Pak přišla zničující vzpomínka na to, jak jsem prudce otevřel oči.

Uviděl jsem její tvář. Vzpomněl jsem si, jak jsem ji popadl za její jemné zápěstí, když se snažila odtáhnout. Vzpomněl jsem si, jak jsem si ji stáhl dolů do náručí a uvěznil ji na své hrudi.

Z hrdla se mi s divokým zavrčením vydralo slovo. "Moje."

Vzpomněl jsem si, jak jsem ji políbil. Její rty se pootevřely a její počáteční vzdech se roztavil proti mým ústům. Pronikl jsem jazykem za její zuby a ochutnával zbytky hořkých bylin, kterými mě krmila. Její drobné prsty se zabořily do tvrdých svalů mých nahých ramen. Neodstrčila mě. Držela se. Spojení mezi námi hořelo žhavě a nepopiratelně. Moje ruce mapovaly jemné křivky jejího pasu a boků, tiskl jsem si ji těsněji ke slabinám, hnán prastarou, primární potřebou připoutat si ji k sobě.

Vzpomněl jsem si na horečnaté horko z jedu, které mi pálilo v mozku. Moje tesáky se prodloužily a bolely instinktem vznést nárok. Vzpomněl jsem si, jak jsem táhl otevřená ústa po její čelisti. Vzpomněl jsem si, jak jsem zabořil obličej do záhybu jejího krku a vdechoval tu opojnou vůni heřmánku a jablek přímo z její kůže. Vzpomněl jsem si, jak se mi široce otevřely čelisti.

A pak jsem si vzpomněl na křupnutí.

Vzpomněl jsem si, jak jsem zabořil zuby hluboko do citlivého masa jejího hrdla. Ucítil jsem, jak mi na jazyku vyvěrá její krev, horká a kovová. Držel jsem ji tam, uzamkl čelist, jak pouto druhů zapadlo na své místo a spojilo naše duše dohromady ve tmě.

Otevřel jsem oči do přítomnosti. Můj dech znatelně zplytčel. Pomalu, s chvějícími se prsty jsem natáhl ruku a dotkl se svých vlastních úst. Přejel jsem palcem po svých ostrých špičácích.

Přetrvávající, měděně sladký nádech její čerstvé krve mi stále pokrýval zuby.

Převalila se přes mě naprostá hrůza a zmrazila mi krev v žilách. Vzduch mi zmizel z plic.

Označil jsem ji.

Hnán syrovým divokým instinktem a s halucinacemi z temného jedu jsem na ni vznesl nárok. Zabořil jsem zuby do jejího masa a zformoval život měnící pouto druhů. Udělal jsem to stěží při vědomí a překonal tak celoživotní přísnou a disciplinovanou kontrolu Alfy. Vznesl jsem svůj nárok tím nejprimitivnějším možným způsobem.

"Neodmítla to pouto," prosil Varg v mé mysli a bojoval proti mé narůstající hrůze. Jeho tón přešel do ospravedlňování. "Pamatuješ si její reakci. Chtěla to. Její tělo řeklo ano. Její vlk by souhlasil."

"Přestaň," zavrčel jsem nahlas.

"Její vlk by nás přijal," naléhal Varg. "Patříme k sobě."

Uťal jsem Varga. To zničující zjištění mě zasáhlo se zvrácenou konečností a dopadlo mi do žaludku jako balvan.

"Nemá vlka," řekl jsem mu.

Varg ztuhl. Ticho v mé mysli se stalo ohlušujícím.

Kdyby měla vlka, vycítil bych jeho přítomnost během spojovacího kousnutí. Cítil bych odpovídající jiskru jejího vnitřního zvířete, které by vyrazilo vpřed, aby se setkalo s tím mým. Cítil bych posun v její auře, příval nadpřirozené síly v její krvi. Ale nebylo tam nic. Jen syrová, lidská křehkost její duše, která se poddala mým čelistem.

Byla bez vlka.

A já, Ryker Vane, hrdý dědic starobylé, uznávané pokrevní linie Alfů, jsem si ji označil jako svou družku. Připoutal jsem si ji k sobě navždy bez jejího střízlivého, vědomého souhlasu.

Členové našeho druhu bez vlka už tak čelili krutým životům. Byli ostrakizováni, dívali se na ně spatra a jejich smečky s nimi zacházely jako s břemenem. A já jsem právě vnutil pouto druha od Alfy dívce bez vlka, která se mi jen snažila zachránit život.

Intenzivní, odporná hanba z toho, co jsem udělal, mě pálila hluboko v žaludku jako žíravá kyselina. Pohlcovala mě, rozežírala mou hrdost a nezanechávala za sebou nic než děsivou pravdu o mém nedostatku kontroly.