Avery

Po večeři jsem ho chytila za ruku, než stihl začít sklízet nádobí. „Nech to být. Já... tě teď potřebuju.“

Jednoduše přikývl a následoval mě na balkon, kde se měsíční svit rozléval po kamenné podlaze jako tekuté stříbro.

Vzduch byl mrazivý pozdně podzimním chladem a nesl s sebou vůni borovic a vzdáleného kouře ze dřeva. Nad námi visel těžký a zářivý úplněk, tak jasný, že jsem viděla každý det