POV: Tessa.

Právě se svými teplými rty otřel o mou tvář. Tento lehký dotek kůže o kůži je mým prvním skutečným polibkem. Připadá mi to jako nějaká zvrácená noční můra. Během dospívání nezanechalo mé obtížné dětství plné chudoby žádný prostor pro romantiku nebo pubertální románky. Vždycky jsem byla příliš zaneprázdněná snahou udržet jídlo na stole a dělala dvojité směny jen proto, abych přežila, než abych mohla mít někdy přítele. A teď mě můj vlastní biologický otec prodal jako lidskou zástavu monstru, aby smazal dluh.

Horké slzy mi stékají po bledé tváři, jak mi začíná docházet realita. Patřím Romanu Volkovovi. Všichni v podsvětí ho znají. Je to ten šílený, nemilosrdný mafiánský boss. Až do dneška jsem nikdy neznala jeho tvář, ale slýchávala jsem ty zvěsti. Říká se, že vyvraždil vlastní rodiče a bratra jen proto, aby se chopil moci. Udělal strašlivé věci, aby se stal nejobávanějším mužem v Los Angeles, a já jsem teď nějakým způsobem uvězněna v jeho síti.

Když zůstanu v místnosti sama, pomalu a roztřeseně se nadechnu. Zamrkáním rozeženu slzy a začnu si prohlížet tu obrovskou hlavní ložnici. Je větší než celý dům mého dětství. Uprostřed stojí postel královských rozměrů, potažená černými hedvábnými prostěradly. Dokonce i povlaky na polštáře jsou sytě, půlnočně černé. U holých, strohých šedých stěn odpočívají elegantní černé kožené pohovky. V této rozlehlé místnosti nejsou žádné obrazy, žádná umělecká díla, žádné osobní detaily. Jedinými doplňky jsou černá noční skříňka a čistě bílé hodiny. Z toho prostoru přímo čiší bohatství a hluboká osamělost.

Dotknu se svého spánku a syknu. Potřebuji ze sebe smýt zaschlou, strupovitou krev z brutální rány na hlavě, kterou mi uštědřil můj otec během našeho zápasu. Kůže se mi lepí potem a strachem.

S nohama těžkýma jako olovo zamířím přímo k obrovské šatně. Je velká jako samotná ložnice. Prostor je napěchovaný drahým oblečením, koupeným speciálně pro mě. Zdi lemují stojany plné oděvů. Jak se probírám ramínky, v žaludku se mi hromadí děs. Oblečení se skládá ze sporých šatů a krátkých minisukní, které neponechávají nic představivosti. Všímám si průsvitných košil a těsného spodního prádla, které má mé tělo vystavovat na odiv jako levnou hračku. Nejsou tu vůbec žádné kalhoty. Odmítám nosit tyto ponižující oděvy. Sáhnu hluboko do jeho části šatny a ignoruji drahé obleky. Nakonec vytáhnu masivní, nadměrný svetr a pohodlné šedé tepláky samotného Romana.

Vklouznu do koupelny a zamknu za sebou dveře. Jeho koupelna je obrovská, s tmavými mramorovými podlahami. Jakmile stoupnu pod horký proud vody na horečnatou sprchu, rychle začne stoupat pára. Zamlžený vzduch nese jeho výraznou, mužnou vůni – svěží mátu a ostrou bergamot. Je to opojná vůně, která ulpívá na drahém mýdle. Nechám horkou vodu smýt mi z kůže pot a krev a dovolím teplu, aby alespoň na chvíli uvolnilo mé pocuchané nervy.

Vystoupím ze sprchy, osuším se a obléknu. Tisknu si k hrudi tu nadměrnou látku. Tepláky doslova pohlcují mou postavu. Musím si několikrát ohrnout pas, jen aby mi nespadly. Při pohledu do zrcadla si prohlížím řeznou ránu a bouli na hlavě, dárek na rozloučenou od mého otce. Spolknu další vlnu slz a stáhnu své dlouhé, vlnité stříbrné vlasy do rychlého culíku pomocí gumičky, kterou nosím vždycky na zápěstí.

Otevřu dveře a zalapám po dechu.

Roman stojí přímo tam, uprostřed pokoje. Vypadá jako nádherná, těžce potetovaná noční můra. Jeho široká ramena blokují světlo a jeho pronikavé modré oči se zabodnou přímo do mé postavy.

„Proč máš na sobě tohle?“ dožaduje se vysvětlení. Jeho pohledná tvář se stáhne do hlubokého, nespokojeného zamračení. Obviňujícím prstem ukáže přímo na tepláky obepínající mé boky. „To je moje.“

Instinktivně udělám ustrašený krok zpět a těžce polknu přes velký knedlík v krku. „Omlouvám se,“ vykoktám a marně hledám hlas. „Ty sukně v šatně... jsou prostě až příliš krátké.“

„Přesně tak to chci, holubičko. Poskytuje mi to k tobě snadný přístup,“ pronese s kamennou tváří. Jeho ledový hlas neobsahuje žádný stud, žádné zaváhání. Syrová pravda v jeho slovech mě zasáhne jako fyzická rána. Očekává, že mé tělo mu bude neustále k dispozici.

Při té ponižující poznámce mě v zelených očích zaštípou čerstvé slzy. Nejsem pro něj nic víc než tělo. „Prosím, prostě mě nechte jít,“ škemrám a hlas se mi láme zoufalstvím. „Najdu si víc prací. Všechny ty peníze vám splatím. Jen mě nechte jít, prosím.“

„Jsi tu, abys tu zůstala, holubičko. Na tom se nikdy nic nezmění,“ řekne pevně. Jeho tón je jako když zabouchnou těžké železné dveře, okamžitě umlčí mé ubohé prosby. „Od zítřka začneš nosit ty krátké sukně. Nolan je tady. Pojď se mnou hned teď. Potřebuješ prohlédnout.“

Poražená a vyčerpaná tiše následuji jeho široká záda po schodech dolů. Dorazíme do velkolepého obývacího pokoje, kde poblíž plyšové kožené pohovky trpělivě čeká starší, profesionálně vyhlížející lékař. Nedaleko stojí obrovský hlídač, ale moje pozornost se přesune k otevřené lékařské brašně na skleněném konferenčním stolku.

„Posaďte se,“ nařizuje Nolan klidným, ale autoritativním hlasem.

Klesnu na koženou pohovku. Nolan mi obratně uváže na paži škrtidlo a injekční stříkačkou mi odebere ampulku krve. Pracuje rychle, vytahuje gázu a antiseptikum, aby mi pečlivě vyčistil a obvázal tu ošklivou ránu na hlavě. Mírně sebou trhnu, jak štípání přechází do tupého tepání.

Jakmile je postaráno o fyzické zranění, starý doktor cvakne propiskou a zahájí svůj výslech. Prohlédne mi oči malou svítilnou. „Jak dlouho už se takhle špatně cítíte, slečno?“

„Už týdny,“ zamumlám tiše. Sklopím zrak do klína, zdráhám se přiznat pravdu cizím lidem.

„A to zvracení?“ ptá se Nolan.

„Trvá to teď asi týden.“

Nolan pomalu přikývne a jeho propiska škrábe o poznámkový blok. „Cítíte se většinu času unavená?“

„Ano,“ zašeptám. Hluboko v žaludku se mi usadí dusivý děs. Potichu jsem se modlila proti svým vlastním děsivým podezřením. Ta drtivá únava, která mě každé ráno stahuje k zemi, přece nemůže znamenat to, co si myslím, že to znamená. Nesmím tam svou mysl nechat zajít.

Pak přijde ta obávaná, invazivní otázka. „Máte v současné době chráněný sex, nebo užíváte antikoncepci?“

Z mé tváře zmizí veškerá barva a zblednu jako duch. Srdce mi zběsile buší o žebra. Nebrala jsem prášky. A Roman nepoužil žádnou ochranu během té děsivé noci ve VIP salonku klubu. Prostě do mě vrazil svého ptáka a bez rozmýšlení si vzal mé panenství.

Nervózně koktám. Jazyk mám těžký jako z olova. Nedokážu pod soustředěnými pohledy lékaře a nevypočitatelného mafiánského bosse, který stojí jen pár kroků od nás, zformulovat srozumitelná slova. „Já... já... já...“

„Co přesně tím naznačuješ, Nolane?“ přeruší nás náhle Roman. Jeho hluboký hlas protne to husté napětí v místnosti, jeho smrtící zvědavost je jasně vzbuzena.

Nolan vzhlédne, jeho výraz je profesionální a neústupný. „Z časové osy jejích specifických příznaků, pane, se silně domnívám, že je těhotná!“

Srdce se mi v hrudi zastaví.

Zatraceně! Proč mám takovou smůlu?