„Tu holku si nevezmu!“

Výkřik Lorenza Falconeho rozbil tichou eleganci přepychové pracovny. Popadl tlustý stoh smluvních papírů z mahagonového stolu a mrštil jimi přes celou místnost. Těžké dokumenty narazily na okraj koženého křesla a rozletěly se po dovezeném perském koberci. Křehké bílé stránky vypadaly jako rozbité trosky na pozadí složitých červenozlatých vzorů podlahy, jako fyzický projev jeho vřící vzpoury.

Jeho otec, stojící u rozlehlého okna sahajícího od podlahy ke stropu, zůstal lhostejný. Stefano Falcone sebou při zvuku papírů dopadajících na podlahu ani netrhl. Zůstal k němu otočený svými širokými zády. Ruce měl ležérně, ale pevně sepjaté za sakem ušitém na míru. Zíral ven na rozlehlé panorama města a skrz sklo sledoval, jak blikají vzdálená světla. Ticho se natahovalo, husté a dusivé, než Stefano konečně promluvil.

„Lorenzo. Zkus to pochopit. Ta svatba je pro tu fúzi nezbytností,“ prohlásil Stefano, jeho tón byl vyrovnaný a nonšalantní.

„Ne, otče, to kurva není možné,“ zavrčel Lorenzo a udělal krok vpřed. „Nevezmu si takovou děvku.“

Lorenzo zatínal čelisti, až ho bolela kost. Svaly na krku se mu napjaly, když upřeně hleděl na týl svého otce. Jeho bouřkově šedé oči se podezřívavě zúžily.

„Mimochodem,“ pokračoval Lorenzo a jeho hlas klesl do nebezpečného, smrtícího registru. „Měl jsem si vzít starší dceru rodiny Gallových. Milu. Je kultivovaná. Zná náš svět. Tak mi řekni, proč najednou na poslední chvíli změnili nevěstu? Proč se nám snaží vnutit ostudu své krevní linie?“

Znal zvěsti, které obklopovaly nejmladší dceru Gallových. Kruhy vyšší společnosti žily ze šuškandy a jméno Camily Gallové bylo pošpiněno špínou. Byla známá tím, že je nevzdělaná, manipulativní a ošklivá. Horší než to bylo, že si nesla poskvrněný odkaz své zesnulé matky. Každý v jejich kruhu ten příběh znal. První manželka Danta Galla byla zrádná mrcha, která svého manžela podvedla a spala s kdekým. To byl důvod, proč ji Dante vyhodil a oženil se s matkou Mily. A nyní byl ten nemanželský plod cizoložného svazku nabízen rodině Falconeových. Lorenzo odmítal být připoután k dívce, která tak dychtivě kráčela ve stopách své matky děvky.

Stefano nespěchal, když se odvracel od okna. Jeho výraz vypadal vytesaný z neústupného kamene. Překročil rozházené smluvní papíry, aniž by jim věnoval jediný pohled.

„Nevíme, proč nevěstu vyměnili,“ vysvětlil Stefano a jeho hlas postrádal jakékoli teplo. „A upřímně, je mi to jedno. Skutečná identita, osobnost nebo pověst té dívky je irelevantní. Tohle uspořádání je pouhá tříletá smlouva. Je to falešné manželství navržené výhradně k zajištění lukrativního obchodního obchodu. Nezáleží na tom, kdo je nevěsta.“

Lorenzo se hlasitě uchechtl. Z pouhé absurdity toho návrhu mu v žilách vřela krev. „To myslíš vážně, tati? Chceš po mně, abych si vzal děvku kvůli obchodu? Chceš, abych svázal prestižní jméno Falcone s kusem odpadu?“

Rozhodil rukama a přecházel po místnosti. Starožitný nábytek a knihovny sahající od podlahy až ke stropu mu připadaly jako mříže klece, které se kolem něj stahují.

„Nemůžeš mě k ničemu donutit,“ odplivl si Lorenzo a zastavil se, aby zabodl pohled přímo do otcových chladných očí. „Je to můj život, kurva. Nejsem pěšák na tvé korporátní šachovnici.“

„Lorenzo, ty si ji musíš vzít,“ Stefanův hlas ztišil, předstíraná trpělivost se tenčila. „Neptám se tě. Nedávám ti na výběr.“

„Odmítám.“

„Rozkazuji ti to!“ zařval Stefano. Hromový zvuk se odrazil od mahagonových stěn a rozvibroval podlahová prkna. Stefano překonal vzdálenost mezi nimi a jeho tyčící se postava se dožadovala podřízenosti. „To je nevyhnutelné. Vezmeš si tu holku od Gallů. Vydržíš to tři roky. Po třech letech, ať už ji opustíš, rozvedeš se s ní, nebo ji vyhodíš na ulici, tě nezastavím. Je mi jedno, co s ní uděláš po vypršení smlouvy. Ale my tu mnohamiliardovou fúzi potřebujeme právě teď, abychom posílili naše impérium.“

Stefano Falcone byl děsivý muž. Byl to bezcitný, kalkulující stroj zabalený v drahé italské vlně. Vybudoval impérium Falconeových na základech z krve, vlivu a čisté síly vůle. Byl brilantní obchodník, ale nikdy nebyl otcem. Nikdy neměl ani špetku zájmu o osobní pocity, autonomii nebo štěstí svého dítěte. Záleželo mu jen na moci. Záleželo mu jen na postavení.

Svého jediného syna pečlivě vychoval tak, aby byl jeho vlastním zrcadlovým obrazem. Ukoval Lorenza v ledu, učil ho být chladným, bezcitným a krutým. Vychoval Lorenza tak, aby byl živou zbraní, životně důležitým aktivem navrženým k rozšíření jejich nadvlády. Kvůli této brutální výchově nyní Lorenzo v hrudi choval citovou prázdnotu, které se vyrovnala jen hluboká, hnisající nenávist, kterou cítil k muži stojícímu před ním.

„Nemůžu uvěřit, že jsi tak oslepl,“ odfrkl si Lorenzo, odmítaje ustoupit. „Jsi tak posedlý tímto obchodem, že ani nevidíš následky. Co naše pověst? Co řekne představenstvo? Co řeknou naši rivalové, až do našeho domu přivítáš děvku a uděláš z ní svou snachu? Nebojíš se, že tvůj respekt v této společnosti prudce klesne?“

Stefanovy oči ztmavly. „Važ slova, Lorenzo.“

„Ne. Ty chceš, abych si hrál na rodinu s holkou, co patří do stoky. Je to ubohé.“

„Je mi fuk, co se kde šušká!“ štěkl Stefano a jeho tvář se přiblížila k Lorenzově. „V tomhle světě mluví jen peníze a moc. Můžu jim zavřít ústa svým vlivem. Nemáš ponětí o velikosti bohatství, které z této fúze získáme. Tento nový status pozvedne rodinu Falconeových na vrchol úspěchu, jakého nikdo nikdy nedosáhl.“

Stefano vydal tichý, prohnaný úšklebek. „Takže ne. Neublíží nám udělat z holky jako ona Falconeovou na tři krátké roky. Ale pamatuj si tohle. Musíš přísně dodržet podmínky. Zůstaneš v tomto manželství celé tři roky. Nenuť mě to opakovat.“

Lorenzo zíral na svého otce. Samotná drzost toho požadavku mu zkroutila žaludek. Očekávalo se od něj, že obětuje svou svobodu, své jméno a svou hrdost pro podpis na kusu papíru. Očekávalo se od něj, že bude sdílet domov s odpornou, nevzdělanou manipulátorkou.

„Tak mě prosím omluv,“ řekl Lorenzo a jeho tón se změnil v ploché, znuděné protahování. Upravil si manžety košile. „Protože já nemám v plánu se ženit. Nezničíme si celý život a nezkazím si pověst kvůli zasranému obchodu.“

Odmítaje nechat se dál brát jako bezduchý pěšák, se Lorenzo prudce otočil na podpatku. Vypochodoval k těžkým dubovým dveřím. Skončil. Měl tohoto rozhovoru plné zuby. Sbalí si tašku, zamíří do hotelu a nechá otce, ať si ten nepořádek s rodinou Gallových vyřeší sám.

„Lorenzo. Nemůžeš se mi takhle protivit,“ varoval ho Stefano.

Lorenzo se v chůzi nezastavil. Jeho ruka se natáhla. Dlouhé prsty sevřely chladnou mosaznou kliku dveří. Stiskl ji.

„Jestli odejdeš z této místnosti, vydědím tě.“

Ta slova prořízla vzduch jako čepel gilotiny. Lorenzo ztuhl. Mosazná klika zůstala v jeho sevření napůl stisknutá.

„Vyhodím tě ze svého majetku,“ prohlásil Stefano a jeho hlas klesl do smrtelně klidné, definitivní polohy. Vynesl svůj ultimátní, nevyhnutelný trumf. „Ztratíš svá práva na Impérium Falconeových. Vše, co jsem vybudoval, vše, co máš zdědit, bude pryč. Vyjdeš z těch dveří jen v tom, co máš na sobě.“

Obrovská váha té hrozby okamžitě přikovala Lorenzovy nohy k podlaze. Impérium Falconeových bylo jeho prvorozeneckým právem. Byla to jediná věc, pro kterou kdy pracoval. Pro rodinný podnik krvácel. Obětoval svou duši, aby se stal tím bezcitným dědicem, jakého otec vyžadoval. Přijít o to všechno kvůli bezcenné holce z rodiny Gallových bylo nemyslitelné.

Peklo hněvu mu divoce hořelo v žilách. Krev mu horká a rychlá pulzovala v uších. Jeho hluboce zakořeněný zabijácký instinkt prosil o uvolnění. Primární touha otočit se, ovinout ruce kolem otcova hrdla a vyždímat z něj život mu proudila svaly. Chtěl zabít muže, který tahal za nitky jeho života.

Lorenzo stál u dveří jako zmrazený. Svíral mosaznou kliku, až mu klouby zbělely na kost. Zaťal čelist, fyzicky potlačoval dusivý vztek, který hrozil, že ho pohltí. Zhluboka a pomalu se nadechl, aby násilnou bestii v sobě zahnal zpět do klece. Potřeboval to impérium. Potřeboval tu moc. Nemohl to zahodit.

Pomalu, trýznivě, Lorenzo pustil kliku. Otočil se čelem zpět ke svému otci.

Jeho výrazné rysy ztuhly do masky temného, bezcitného kamene. Oheň v jeho šedých očích zmizel a zanechal za sebou chladnou, mrtvou prázdnotu. Zabodl pohled do Stefana.

„Fajn, tati,“ přijal to Lorenzo a jeho hlas se změnil v tiché, děsivé vrčení. Zvedl bradu, hrdost pošramocenou, ale jeho odhodlání ztvrdlo v ocel. „Vyhrál jsi. Vezmu si tu holku. Jsi teď spokojený?“

Stefanovy rty se zkroutily do triumfálního, spokojeného úsměvu. Zlomil synův vzdor, tak jako vždycky.

„Oceňuji tvé rozhodnutí, synu,“ řekl Stefano arogantně a couvl zpět k psacímu stolu. „Věř mi, tohle je dobré pro všechny. Nyní můžeš odejít.“

Aniž by Lorenzovi věnoval další pohled, Stefano ho obešel. Vytáhl telefon z vnitřní kapsy saka a vytočil číslo. Linka to okamžitě zvedla.

„Bianco, drahoušku,“ nařídil Stefano své ženě svižným, velitelským tónem. „Chlapec souhlasil. Okamžitě zahajte přípravy na tu velkou svatbu. Nemáme ani vteřinu na zpoždění. Zavolej rodině Gallových a potvrď datum.“

Lorenzo nečekal, až si poslechne zbytek rozhovoru. Rozrazil těžké dubové dveře a vyrazil z dusné pracovny.

Vzduch ve velké, prázdné hale působil stejně tíživě. Lorenzovo srdce se cítilo, jako by ho na kusy drásala zlomyslná, sžíravá nenávist. Kráčel chodbou a jeho těžké kroky se odrážely od mramorových podlah. Myslí se mu honily obrazy nadcházející noční můry. Tři roky. Musel strávit tři dlouhé, bídné roky právně vázán s nechtěnou, odpudivou ženou.

Pomyšlení na to, že Camila Gallová bude dýchat stejný vzduch jako on, spát pod jeho střechou, nosit jeho příjmení, mu naplnilo žaludek niterným hnusem. Byla to zlatokopka. Byl to zplozenec děvky. Byla to figurka, které se nějak podařilo ulovit ho do této pozlacené klece.

„Kurva!“ zasténal Lorenzo hlasitě.

Frustrace překypěla. Rozohnal se, máchl nohou a prudce kopl do nedotčené sádrokartonové zdi. Jeho těžká kožená bota dopadla s odporným křupnutím. Náraz zanechal na bezchybném bílém povrchu znatelnou, zubatou prohlubeň. Sádrový prach se snesl na podlahu.

Stál tam v opulentní prázdnotě sídla své rodiny, hruď se mu zvedala. Zíral prázdně na promáčklinu ve zdi. Hněv v něm se přesunul. Změnil se z bezmocného vzteku namířeného na jeho nedotknutelného otce na ostrou, soustředěnou zlovůli mířící přímo na jeho budoucí nevěstu.

Ona byla důvodem toho všeho. Rodina Gallových si vynutila tuto výměnu a Camila byla zbraní, kterou použili ke zničení jeho života. Byla parazitem přisávajícím se na jeho odkaz.

Jeho bouřlivé oči ztemněly krutým, zlomyslným slibem. Pokud byl nucen toto manželství vydržet, zajistí, aby trpěla každou jeho vteřinu. Přinutí ji prosit, aby ta smlouva skončila. Zlomí jejího ducha, dokud z ní nezbyde jen prázdná schránka.

„Počkej, až přijde to nejhorší, Camilo Gallová,“ zašeptal Lorenzo do ticha chodby, jeho hlas odkapával jedem. Zaskřípal zuby a ve své mysli zpečetil její tragický osud. „Udělám z tvého života peklo na zemi. Vítej v pekle.“