Setřela jsem si vlhkost z tváří a vyšla do kousavého, nemilosrdného ranního vzduchu Ashwood Bay. Rušné město se kolem mě teprve probouzelo v chaotické symfonii dodávek a vzdálených sirén, která nutila mou mysl pohřbít čerstvou, krvácející bolest z toho, jak mě Griffin odkopl. Zkrátka nebyl čas stát na chodníku a opečovávat si zlomené srdce. Ne pro švorcovou holku, která se topila v nekonečných dluzích. Moje hromadící se hromada účtů po splatnosti si žádala, abych šla dál, jeden mučivý krok za druhým. Zpřísnila jsem sevření kolem roztřepených okrajů své tenké mikiny a prodírala se větrem. Ukaž se, nebo přijdeš o práci. To bylo jediné pravidlo, kterým jsem se řídila.

Během chůze se mezi mou hrudí a hlavou odehrávala brutální válka. Moje srdce odmítalo přijmout, že by Griffin jen tak zničil náš vztah. Bylo nám spolu dobře. Cítila jsem to v jemné tíze jeho rukou, chutnala to v jeho polibcích, slyšela to v měkké kadenci jeho hlasu pozdě v noci. Ale moje hlava to věděla líp. Realita mě v tom luxusním hotelovém pokoji propleskla k probuzení. Dal mi naprosto jasně najevo, že do jeho třpytivého světa nepatřím. Moje mysl prosila mou hruď, aby sklapla a přijala pravdu.

K Marnie domů jsem dorazila o třicet minut dřív. Mezi obsluhováním v noci a drhnutím záchodů za svítání byl můj život jen nekonečnou smyčkou vyčerpání. Holka se musela ohánět, jestli chtěla mít čím svítit a co dát na stůl.

Marnie otevřela vchodové dveře a ve vteřině, kdy jí oči padly na mou tvář, svraštila obočí. „Frey, jsi tu brzy.“ Odmlčela se a pohledem přelétla můj zanedbaný stav. „Jsi v pořádku?“

Bylo to tak očividné? Už dny jsem se neobtěžovala s make-upem a vlasy jsem měla smotané do nepořádného uzlu u krku. Vynutila jsem si zářivý, plastový úsměv a uhladila si zatoulané vlasy. „Ujel mi autobus. Tak jsem si řekla, že půjdu pěšky.“

Byla to ubohá výmluva, ale Marnie měla dost slušnosti na to, aby na mě netlačila. „Zrovna uprostřed snídáme. Pojď si něco zobnout, než začneš s velkým úklidem.“

„Díky.“ Následovala jsem ji do teplé kuchyně vonící skořicí.

Její dvouletá dcera Chloe seděla ve své vysoké židličce jako malý diktátor a plácala plastovou lžičkou do misky se zářivě zeleným pyré.

„Chloe, ne!“ vyhrkla Marnie a vyrazila vpřed s mokrým hadrem. „To je spoušť.“

Chloe vypískla smíchy, mávala lžičkou ve vzduchu a zanechávala po sobě malé zelené cákance přes dokonalou bílou linku a dubovou podlahu.

Marnie po mně hodila omluvný úšklebek. „Panebože, moc se omlouvám, Frey.“

„S tím si nedělej starosti,“ řekla jsem, přistoupila blíž a rozcuchala batolátku jeho divoké blond kudrliny. „Někdo se dneska probudil s pořádnou dávkou energie, viď?“

„Jéé... feya!“ zachichotala se Chloe, máchla lžičkou mým směrem a zanechala mi na rukávu mikiny zřetelnou zelenou šmouhu.

„Ach, Frey, skoro bych zapomněla,“ zamumlala Marnie a tón jejího hlasu se změnil. Otočila se ke kuchyňskému ostrůvku, zvedla úhlednou černou vizitku a posunula ji po mramorovém povrchu směrem ke mně. „Pamatuješ si na ten kšeft s úklidem, o kterém jsem ti říkala? U jedné z mých zákaznic z květinářství. Zase je to volné.“

Zírala jsem dolů na ten tvrdý kartonový papír. Ostrá stříbrná písmena skládala jediné jméno a telefonní číslo. *Daphne Kensingtonová.* Bylo to už počtvrté za posledních pár týdnů, co mi Marnie tuhle konkrétní vizitku strčila pod nos.

„Není to přesně ten samej kšeft jako hospodyně, kterej ses mi snažila dohodit před dvěma týdny?“ zamračila jsem se, aniž bych se měla k tomu vizitku zvednout.

Marnie si povzdechla a svěsila ramena. „Jo. Vlastně nevím, o co tam jde, ale zdá se, že tam nikdo nevydrží déle než pár dní.“

„To musí být nějakej psychopat,“ zamumlala jsem. Kdokoli, kdo střídal uklízečky takhle rychle, musel být učiněná noční můra.

Marnie se tiše zasmála. „O tom pochybuju. Daphne znám. Je to dobrý člověk, velmi zdvořilá. S psychopatem by se nestýkala.“

Nikdy nevíte, jací lidé ve skutečnosti jsou. Stačí se podívat na Griffina. Myslela jsem si, že čteme naprosto ze stejného scénáře, a pak mě odhodil jako odpadky a díval se na mě svrchu, jako bych byla jen šmouha špíny na jeho drahých teniskách.

Zahnala jsem tu temnou myšlenku, sebrala vizitku z pultu a nacpala si ji hluboko do kapsy džín. Později ji hodím do koše. Neměla jsem v nejmenším úmyslu vzít nějakou pofidérní práci, kvůli které bych musela být pryč od mámy a Jonaha. Navíc to, že se tam uvolnilo místo každý druhý týden, křičelo o malér.

Ale v krku mě škrábala neodbytná zvědavost. „Jen tak ze zvědavosti... kolik platí?“

Marnie se ke mně otočila zády, aby otřela Chloe upatlanou bradu. „Pět tisíc dolarů.“

Dech se mi zarazil v plicích. Oči se mi rozšířily a zafixovaly se na Marnina záda. „Pět tisíc?“

„Mhm,“ broukla Marnie a hodila špinavý hadr do dřezu. „A to je jen základní plat. Upřímně, kdybych se nemusela starat o Chloe, sama bych se o to místo ucházela.“

„Základní?“ To slovo mi rezonovalo v uších. Teď měla mou plnou pozornost.

„K tomu je navíc příplatek tisíc dolarů,“ vysvětlovala a otočila se zpět ke mně. „A všechny životní potřeby máš hrazené. Ubytování, strava, to základní.“

Čelist mi prakticky spadla na podlahu. „Počkej. Chceš říct, že bych si mohla domů přinést šest táců... čistýho?“

„Jo.“ Mlaskla u toho rty a vrhla na mě chápavý úsměv.

Šest táců. Ta závratná, život měnící částka mě pronásledovala ve vzpomínkách po zbytek dne. Visela mi jen těsně mimo dosah jako zářící záchranné lano vhozené do mého moře finančního krachu. Ty peníze by mohly smazat hrozící hrozbu vystěhování. Mohly by zaplatit za matčiny narůstající účty za léčbu a specializovanou fyzioterapii, kterou tak zoufale potřebovala. Mohly by Jonahovi koupit nové zimní boty, které by nepropouštěly sníh přes ošlapané podrážky. Proč by někdo odcházel od takových peněz? Co by jen u Kensingtonů mohlo být tak hrozného?

Než mi skončila ranní směna, vydrhla jsem na druhém konci města další dva obrovské domy. V době, kdy jsem se dovlekla zpátky do našeho stísněného bytu, mi do kostí prosakovalo fyzické vyčerpání. Zvládla jsem jen ubohý čtyřhodinový spánek, než se mi rozječel budík, oznamující začátek mé noční směny v Taverně Rust Creek.

Ztlumený bar páchnoucí zatuchlinou byl jako blázinec. Dokonce i na pondělí bylo místo natřískané k prasknutí hlučnými místními, kteří kolem sebe rozlévali pivo. Vzduch byl hustý pachem smažené mastnoty, levné kolínské a rozlitého alkoholu. Na každé obrovské obrazovce, co lemovaly zdi, běželo baseballové play-off. Poprvé za dvě desetiletí se Tritoni z Ashwood Bay prodírali tabulkami a celé město z toho šílelo.

Nemohla jsem uniknout tomu ohlušujícímu hluku. A co hůř, nemohla jsem uniknout Griffinovi.

Nezpochybnitelný zlatý chlapec Tritonů byl na každé televizní obrazovce. Zákazníci nosili jeho dres. Křičeli jeho jméno. Kdyby mi dnes ráno nevyrval srdce z hrudi, fandila bych tam s nimi.

„Co je na tom baseballu vlastně tak skvělýho?“ zabručela jsem a plácla vlhký lístek s objednávkou od piva na dřevěný pult.

Dane, hlavní barman, přerušil své zběsilé míchání a hodil po mně pobavený pohled. „Myslel jsem, že baseball miluješ,“ křičel přes dunivý ryk davu. Obratně odrazil zátky ze tří pivních lahví a srovnal je na mém tácu.

„Ne,“ lhala jsem skrz zuby. „Nesnáším ho. Proč prostě nedají každýmu na hřišti jeho vlastní pálku a míček?“

Pár štamgastů, co se opírali o bar, ze sebe vyštěklo smích.

„To by pak nebyla hra, zlatíčko,“ zamumlal jeden z nich.

Dane se naklonil blíž přes lepkavý mahagonový pult a tmavé oči se mu zúžily. „Ty s tím zlatým chlapcem nechodíš?“

Ztuhla jsem. Tác se mi v sevření zachvěl. Zírala jsem na něj a tep mi vyletěl nahoru. Dane mě už aspoň půltucetkrát pozval na kafe a pokaždé jsem ho odmítla. Jakmile jsme se s Griffinem začali vídat, Dane konečně couvl. Nikdy jsem nikomu živému o svém vztahu neřekla ani slovo. Griffin a jeho spoluhráči tu pili málokdy. A přesto se na mě Dane díval tak, jako by přesně věděl, co se děje.

„Teda, myslím tím, že mu teď fandí celé město, ne?“ opravil se Dane rychle a zaklonil se, aby otřel pípy, když jsem mu neodpověděla.

„Ne úplně všichni,“ zamumlala jsem. Vyhoupla jsem si ten těžký tác na rameno a znovu se ponořila do toho dusivého davu.

Nést tác naskládaný šesti skleněnými džbány s IPA pivem a proplouvat mořem hlučných, kymácejících se sportovních fanoušků bylo olympijským sportem samo o sobě. Ruce mě bolely, nohy mi v levných teniskách pulzovaly a hlava mi třeštila v rytmu řvoucích televizí. Neúprosné tempo směny zaměstnávalo mou mysl, ale uhýbání opilým hostům mě nedokázalo ochránit před vyvrcholením zápasu.

Skóre bylo vyrovnané 6-6. Dohrávka deváté směny. Celá taverna společně zadržela dech, když Griffin nastoupil na pálku. Napětí v místnosti by se dalo krájet.

*Prásk.*

Ostrý zvuk pálky odpalující míček se rozlehl z reproduktorů. Míček vzlétl vysoko do světel stadionu a o míli přeletěl zadní plot. Byl to vítězný home run.

Taverna Rust Creek vybuchla. Muži křičeli a polévali se pivem. Cizinci se objímali. Ta samotná hlasitost by stačila na to, aby to z budovy utrhlo střechu. Tritoni vyhráli.

Zůstala jsem strnule stát u zadních boxů; hruď se mi stáhla, když přenos přešel na pozápasový rozhovor. Nechtěla jsem se dívat. Chtěla jsem odejít, schovat se do zadní místnosti, ale oči se mi přilepily k té obrovské obrazovce s vysokým rozlišením visící nad barem.

Griffin stál na hřišti z hlíny, mikrofon strčený před obličejem. Pot mu lepil tmavé vlasy k čelu. Dres měl špinavý od hlíny. Ale jeho typický úsměv připravený pro kamery byl oslňující.

Sportovní moderátor se zasmál a poplácal Griffina po rameni. „Dneska večer jsi hrál mimo domov, Griffine, ale povídá se, že v davu je někdo výjimečný, u koho teď v poslední době doopravdy domov máš.“

Griffin se uchechtl; zvuk, ze kterého mi projel nevolný otřes až do konečků prstů u nohou. Protřel si zátylek a jeho ledově modré oči přejížděly tribuny. „Jo. Mám tu dneska někoho výjimečnýho.“

Jako na povel kamera sjela z hřiště a zazoomovala do VIP lóže. U zábradlí stála ohromující žena. Měla dokonalou foukanou jemných blond vlasů a oslňující úsměv jako z obálky časopisu. Na sobě měla na míru ušitý dres Tritonů s Griffinovým číslem na zádech. Když na ni kamera zaostřila, zvedla ruce a z prstů vytvořila dokonalé srdce.

Mrkla přímo do objektivu a beze slov zašeptala dvě slova. *Miluju tě.*

„Teda chlape,“ dobíral si ho moderátor, když střih kamery vrátil obraz zpátky na Griffina. „Není to Blair? Dcera Neila Vance? Ty chodíš s dcerou manažera týmu?“

Griffin se znovu zasmál a vypadal hrdě. „Jo. Asi budu od zítřejšího rána nezaměstnanej.“

„O tom pochybuju,“ usmál se moderátor. „Neil tě miluje. A jsem si docela jistý, že Blair právě řekla celé zemi, že tě taky miluje.“

*Blair.*

To bylo její jméno.

Griffin pohlédl přímo do kamery a jeho výraz zjemněl v něco, o čem jsem si bláhově myslela, že patří jen mně. „Miluju tě, Blair.“

Ta slova se rozlehla barem. Zasáhla mě jako fyzický úder do břicha. Drtivá, dusivá pravda se mi sevřela kolem krku jako ocelový svěrák. Nehty se mi zaryly tak hluboko do plastového okraje mého tácu, až mi klouby zbělely.

*Tohle* byl ten důvod.

Tenhle zrežírovaný, bezchybný veřejný debut byl přesně tím důvodem, proč mě ještě před pár hodinami chladně odkopnul jako kousek odpadu na jedno použití. Proto mě jeho dokonalý právní tým přinutil podepsat dohodu o mlčenlivosti a vzdání se práv. Nebyla jsem jen nějaký rozchod. Byla jsem přítěž. Špinavé, bezvýznamné malé tajemství z kempu pro karavany, které muselo být zameteno pod koberec, aby mohl světu předvést svou skutečnou, na kameru schválenou přítelkyni z vyšší třídy.

Dav kolem mě pořád jásal a připíjel si na vítězství týmu a veřejnou romanci jejich hvězdného hráče.

Žaludkem mi projela nevolnost. Vidění se mi rozmlžilo a neony z baru se mi slily do šmouh ostrého světla. Nohy se mi proměnily v tekutinu. Převalila se přes mě obrovská vlna šoku a čirého odporu. Upustila jsem tác na nejbližší prázdný stůl, ignorovala řinčení skla a vzala nohy na ramena.

Prodírala jsem se skrz ten hustý dav a ignorovala podrážděné výkřiky zákazníků, do jejichž ramen jsem vrážela. Dorazila jsem do úzké zadní chodby, vrhla se vahou svého těla na těžké dřevěné dveře záchodu pro zaměstnance a zabouchla je.

Roztřesenými prsty jsem na poslední chvíli otočila zámkem. Padla jsem na kolena na špinavou, lepkavou podlahu, sevřela okraje porcelánové mísy a vyprázdnila sporý obsah svého žaludku. Hořké, kyselé kafe mi pálilo hrdlo. Dávila jsem se a po tvářích mi tekly slzy, zatímco mé tělo tu zradu odmítalo.

Hudba pulzující z baru vibrovala skrz tenké stěny toalety jako výsměšný soundtrack k mému zhroucení. Pevně jsem zavřela oči a snažila se zastavit ty pálivé slzy. Zůstala jsem na podlaze dlouho s čelem opřeným o mrazivě chladné dlaždice stěny. Hruď se mi zvedala mělkými, trhavými nádechy. Hřbetem ruky jsem si přejela přes pusu, abych si utřela tu kyselou pachuť žluči.

Byla jsem idiot. Hloupý, naivní idiot.

Kapsa u džín mi zavibrovala.

To bzučení mě donutilo nadskočit. Třesoucí se rukou jsem vytáhla telefon. Ostrá záře displeje osvětlila temnou kabinku. Na prasklém skle blikalo ID volajícího.

*Jonah.*

Krev mi zmrzla v žilách. Přetrvávající žal ze zlomeného srdce se vypařil a byl nahrazen ostrou, stoupající hrůzou. Můj čtrnáctiletý bratr znal ta přísná pravidla. Vtloukli jsme mu je do hlavy. Nikdy, ale opravdu nikdy mi nesměl volat během mých směn, pokud to nebyla skutečná pohotovost na život a na smrt.

Vyškrábala jsem se na nohy a odkašlala si rozedřené hrdlo. Přejela jsem přes zelené tlačítko a přitiskla si telefon pevně k uchu.

„Haló?“

„Frey...“

Zvuk jeho hlasu mi vyslal páteří vlnu děsu. Zněl přes statický šum linky roztřeseně. Jonah nikdy neplakal. Byl to ten drsný.

„Jonahu,“ vyhrkla jsem a tep mi do žeber tloukl zběsilý rytmus. „Co se děje?“

Z reproduktoru pronikl tlumený vzlyk. „Je to s mámou...“