~Frey~

Než jsem stihla na Biančino pozvání odpovědět, ozvalo se z obýváku klapání jehlových podpatků o mramorovou podlahu. Do jídelny vplula Daphne jako sluneční paprsek.

„Panebože, omlouvám se, že jdu pozdě,“ zašeptala, pozdravila Vaughnovu mámu polibkem na tvář, pak Biancu a nakonec mě. „Jak se máš?“ špitla mi.

Úleva se mnou prohnala tak rychle, až jsem se málem podlomila v kolenou. Díky bohu. A