< Z pohledu autora >

Orchestr zesílí, sálem se jako dým vlní první strašidelné tóny Černé labutě. Dorian neváhá—přitáhne si Hazel blíž k sobě, jednu ruku pevně na jejím pase, druhou svírá její drobnější ruku.

"Nechte se vést," zamumlá hlasem tak tichým, že ho slyší jen ona.

Hazel přikývne, příliš sevřená na to, aby promluvila.

Vede ji, provází ji pomalým krokem, pak dalším a pak sklouznutím, ale o