Hazel

Sleduji zadním okénkem, jak Dorianova motorka odjíždí, červené světlo slábne, dokud úplně nezmizí. Hruď se mi zvedá tak silně, až to bolí. Bože, jak jsem mohla být tak hloupá? Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že ke mně Dorian skutečně cítí něco jiného než lítost?

Můj odraz ve skle na mě zírá – uslzené oči, třesoucí se brada, rty sevřené do hořké linky. Nemiloval tě, Hazel. Litoval