Hazel

Pěst se mi sevře u boku, když sleduji, jak se Dorianova oční víčka chvějí a otvírají, pomalu, nejistě. Hruď se mi sevře. Je to tady. Jde do tuhého.

Pohlédnu na Judea. Neznatelně přikývne a pak se postaví vedle mě, ruce se mu vznášejí nad mým pasem jako ochranný štít – nebo možná pilulka na uklidnění. Ztěžka polknu a snažím se neprozradit bouři paniky, která ve mně zuří.

„Ach –“ zamumlá Doria