Hazel

Pomalu vydechnu, když před Alistaira položím talíř.

Na zlomek vteřiny se nám setkají oči.

Pak odvrátím zrak.

Je to automatické — jako dotknout se něčeho, co mě kdysi popálilo, a ucuknout dřív, než se ta bolest může vrátit. Nevěřím své tváři, že zůstane neutrální, když se na něj budu dívat příliš dlouho.

Otočím se — a kousek od stolu k nám míří Dorian s lahví vína v ruce.

Čelist má zaťatou, a