Znovu jsem se podíval na hodinky, na zápěstí mi připadaly těžké. Třináct patnáct. Maeve se opozdila, což jí nebylo podobné. Zahradní stůl, který jsem nechal připravit pro náš oběd, stál netknutý, bílé plátno poletovalo v jemném vánku, křišťálové sklenice zachytávaly polední slunce. Patnáct minut není v celkovém měřítku mnoho, ale od chvíle, kdy hodiny odbily první odpolední, se mi v žaludku usadil