Probudil mě zvuk někoho, kdo se snažil vyrazit naše dveře z pantů.

Nebylo to zdvořilé klepání. Nebylo to dokonce ani to naléhavé bušení, které znamenalo, že má někdo něco důležitého na srdci. Tohle byl někdo, kdo do obsidiánu mlátil něčím, co znělo jako tupý konec kopí, znovu a znovu, způsobem, jakým byste mlátili do něčeho, o čem jste se už rozhodli, že to rozbijete.

Otevřela jsem oči do denního