Klid byl tím prvním, čeho jsem si všiml. Ne ticho – ticho znamenalo nepřítomnost, a místnost byla plná zvuků: Maevino oddechování na mé klíční kosti, vzdálený hukot hradu věnujícího se svým záležitostem pod námi, tiché šustění prostěradel, když přenesla váhu. Ale klid – ten byl nový. Ta specifická prázdnota na místě, kde žila kletba déle, než jsem si chtěl pamatovat, ten neustálý slabý hukot vztek