POV: Cassidy

Hlava mi třeštila jako dutý basový buben odrážející se v prázdné místnosti. Za včerejší průtrž mračen jsem musela zaplatit vysokou fyzickou daň. Probudila jsem se třesoucí se pod horou těžkých přikrývek. V krku jsem měla pocit, jako bych kloktala drcené sklo, a nos jsem měla tak ucpaný, že nabrat jediný dech připadalo jako monumentální úkol. Tyčila se nade mnou drsná realita mé nadcházející směny.

Vytáhla jsem své bolavé tělo z postele, spolkla dva volně prodejné léky proti bolesti a odšourala se dolů ke svému stříbrnému SUV. Jakmile jsem byla uvnitř, pustila jsem topení na maximum a nasměrovala průduchy přímo na obličej, abych zahnala ten hluboký chlad usazený v kostech.

Ranní dojíždění přes Sterling City bylo mizerné, loudavé popojíždění. Ze všech stran mě svíralo chaotické moře žlutých taxíků, dodávek a uhlazených černých městských aut. Krabičku kapesníků jsem měla položenou na sedadle spolujezdce a každých pár vteřin jsem po ní sáhla, abych si otřela kapající nos. Akutní císařský řez mě včera pozdě odpoledne uvěznil na operačním sále. Operace se protáhla, což mě donutilo běžet k autu v obrovském lijáku bez deštníku. Teď jsem nesla následky.

Po deseti minutách této jízdy přískoky mi pohled ze zvyku sklouzl do zpětného zrcátka. Tři délky auta za mnou jel černý sedan s tmavě tónovanými skly. Zamračila jsem se. Můj lékařský trénink vyžadoval logiku, a tak jsem tu situaci otestovala. Zapnula jsem blinkr a zařadila se do pravého pruhu.

Černý sedan plynule přejel také a udržoval naprosto stejnou vzdálenost.

V žaludku se mi vytvořil chladný uzel. Tep mi bušil do spánků. Do okrajů mysli se vkrádala paranoia. Svírala jsem kožený volant, až mi klouby zbělely. Zabočila jsem prudce doprava do úzké jednosměrné ulice, projela kolem řady cihelných domů a na dalším bloku provedla další rychlou zatáčku doprava.

Sedan se držel těsně na mém nárazníku a stínoval každý můj pohyb.

V hrudi mi vystřelila panika. Upřela jsem oči na semafor na další křižovatce. Blikla tam oranžová. Bez rozmýšlení jsem dupla na plynový pedál. SUV se vrhlo vpřed, motor protestně zařval, když jsem proletěla křižovatkou zlomek vteřiny předtím, než padla červená. Ve zpětném zrcátku se do křižovatky nahrnula plná zeď křižujících aut, která odřízla černý sedan a zablokovala mu cestu.

Vydechla jsem trhaně, rozechvěle. Prokličkovala jsem bludištěm postranních uliček, než jsem konečně vklouzla do betonového bezpečí podzemní nemocniční garáže. Vypnula jsem motor a opřela si čelo o volant. Ruce se mi třásly. Opravdu můj otec eskaluje situaci takhle rychle?

Šatna pro zaměstnance působila chladně a sterilně. Přehodila jsem si přes uniformu bílý plášť a ukradla letmý pohled na svůj odraz v úzkém zrcátku přilepeném na vnitřní straně dveří mé skříňky. Zírala na mě bledá kůže, červený nos a široce rozevřené, vyděšené oči.

Vytáhla jsem z kapsy telefon. Palec se mi vznášel nad Declanovou jmenovkou. Jediný hovor by tohle mohl vyřešit. Měl obrovské zdroje, neústupnou moc a elitní ochranku. Ale zamkla jsem obrazovku a zastrčila telefon hluboko do kapsy. Naše manželská dohoda zůstávala striktní obchodní transakcí. Nastavili jsme si jasné hranice. Odmítala jsem ho zatáhnout do mé zpackané rodinné dynamiky.

Počkala jsem, až najdu odlehlý, prázdný roh v lékařské odpočívárně. Vytočila jsem Harper a každých pár vteřin se ohlížela přes rameno.

„Ahoj, paní Vanceová,“ zvedla to Harper a hlas měla lehký. „Jak ti svědčí manželský život?“

„Harp, stalo se něco divného,“ zašeptala jsem a přitiskla se zády ke zdi, abych se ujistila, že se ke mně nikdo nepřiplíží zezadu. „Myslím, že mě dneska cestou do práce někdo sledoval.“

Hravý tón z linky zmizel. „Sakra, Cass. Myslíš, že to je tvůj táta?“

„Kdo jiný?“ Promnula jsem si bolavé spánky. „Je posedlý tím, aby se dostal k máminým penězům. Chce získat kontrolu nad fondem a nepřestane, dokud mě nezlomí.“

Harper přepnula do svého šéfovského módu. „Vyzvednu tě ve vteřině, kdy ti skončí směna. Nehádej se se mnou. Jestli znají tvé SUV, je kompromitováno. Potřebuješ jiný odvoz.“

„V šest hodin,“ souhlasila jsem a zhluboka si povzdechla. „Jižní vchod.“

Zbytek dne se slil do mlhy pacientských karet, vizit a neustálého pokukování z oken kliniky. Přesně v šest jsem prošla těžkými skleněnými dveřmi u jižního východu. Harper stála venku, opřená o nenápadné, průměrně vyhlížející auto. Měla na sobě obří sluneční brýle a tmavou kšiltovku staženou hluboko do čela, a dokonale tak splývala s večerním ruchem na ulici.

„Vypadáš příšerně,“ řekla a rychle mě objala.

„A cítím se ještě hůř,“ zachroptěla jsem. Vytáhla jsem z kapsy klíčky od svého SUV a podala jí je. „Může ten tvůj sekuriťák posloužit jako volavka?“

Harper mávla na obrovského muže v obleku na míru, který stál poblíž obrubníku. Hodila mu klíčky. „Projeď to městem. Udrž jejich pozornost na SUVčku,“ nařídila. Otočila se zpátky ke mně. „Nastup.“

Zhroutila jsem se na sedadlo spolujezdce a zapnula si pás. „Pojď přespat ke mně,“ nabídla mi Harper, když vjížděla na ulici. „Moje sídlo je hermeticky uzavřené.“

„Nemůžu tenhle dramatický cirkus přivést na tvůj práh, Harp. Potřebuju jen auto, které nepoznají.“

„Takže kam pojedeš? Zpátky do penthousu k Declanovi?“ Prokličkovávala houstnoucí večerní špičkou.

„Ano. Jeho budova má elitní ochranku. Tam budu v bezpečí.“

„Opravdu bys mu to měla říct, Cass. On by si s tím poradil.“

„Ne,“ řekla jsem pevným hlasem, navzdory jeho chrapotu. „Můj falešný manžel je mimo hru. Neřešíme si navzájem své problémy.“

Harper nás dovezla do své obrovské podzemní garáže. Vypadalo to tam jako v luxusním autosalonu pro ultraboháče. Řady vozů Ferrari, Lamborghini a na zakázku upravených Porsche se leskly pod jasnými zářivkami. Minula jsem celou její luxusní flotilu a prohledávala stíny.

„Vyber si svůj jed,“ řekla Harper a ukázala na sestavu vozů za miliony dolarů.

„Chci něco neviditelného,“ řekla jsem jí. Všimla jsem si tmavě modrého sedanu zaparkovaného v rohu. „Co třeba tenhle?“

„Romanova stará kraksna?“ odfrkla si Harper. „Bratr ji tu nechal, když se stěhoval do londýnské kanceláře. Je to ta nejnudnější věc na čtyřech kolech.“

„Je dokonalý.“

Harper odemkla tmavě modrý sedan a podala mi klíčky. Její výraz zvážněl, z očí se jí vytratil humor. „Zavolej soukromému bezpečnostnímu týmu mého bratra, jestli se to vyhrotí. Prosím, Cass. Slib mi to.“

„Slibuju,“ zalhala jsem plynule. Sevřela jsem studené kovové klíče. Neměla jsem v úmyslu do tohoto toxického rodinného dramatu zatáhnout nikoho dalšího.

Světla města blikavě ožila proti temnící obloze, když jsem vyjížděla z garáže. Držela jsem se ve stínech a jela složitou, klikatou cestou směrem k Upper East Side. Protáhla jsem se úzkými uličkami, vracela se po klidných jednosměrkách a vyhýbala se dobře osvětleným hlavním třídám.

Patnáct dlouhých minut mi na hrudi bylo lehčeji. Zpětné zrcátko neukazovalo nic než běžný provoz. Uzel v žaludku se uvolnil. Myslela jsem, že jsem je setřásla. Myslela jsem, že jsem z toho venku.

Pak se přese mě přelila vlna naprosté hrůzy jako ledová voda.

Černý sedan za mnou vyjel zpoza rohu. Přední světla mě oslnila v zrcátku. Dokonale kopíroval moji zatáčku. Zničehonic jsem prudce zabočila doleva. Sledoval mě. Hrdlo se mi stáhlo. Buď měli u nemocnice hlídku s více auty, nebo se jim podařilo sledovat Harper až k ní do garáže.

Tohle už nebylo obyčejné sledování. Lovili mě a svůj tah dělali dnes večer.

Dupla jsem na plyn. Modrý sedan vyrazil vpřed. Černé auto bez váhání vyrovnalo mou rychlost. Prudce jsem zabočila doprava, pneumatiky protestně zakvílely na mokrém asfaltu. Ulice přede mnou vypadala temně a opuštěně.

Bez varování vyrazilo z postranní ulice další neoznačené auto a prudce mi zkřížilo jízdní pruh.

Panika dosáhla vrcholu. Dupla jsem na brzdy oběma nohama. Modrý sedan se dostal do hlasitého smyku a pneumatiky se táhly po kluzkém, mokrém povrchu. Křečovitě jsem sevřela volant a připravila se na náraz. Auto se zastavilo v otřesném trhnutí jen několik centimetrů od neoznačeného vozidla, které mi blokovalo cestu.

Než jsem stihla zařadit zpátečku, za mnou zakvílely pneumatiky. Černý sedan s trhnutím zastavil přímo u mého zadního nárazníku.

Uzavřeli mě z obou stran.

Oslňující záře jejich dálkových světel zaplavila moji kabinu. Do ostrého světla vystoupily dva masivní, těžce svalnaté stíny. Pohybovali se s děsivým, promyšleným úmyslem. Jeden z nich zvedl ruku. Tichou ulicí zpraskala elektřina z jiskřícího vysokonapěťového paralyzéru.

Zadrhl se mi dech. Pustila jsem volant a horečně šmátrala po telefonu. Ruce se mi třásly tak moc, že jsem přístroj málem upustila do prostoru pro nohy spolujezdce. Vytočila jsem Declanovo číslo a modlila se, aby to zvedl.

Zkontrolovala jsem obrazovku. Jedna mrňavá čárka signálu.

Telefon jednou zazvonil.

Těžké kroky se blížily.

Zazvonil podruhé.

Větší z těch dvou mužů došel k mému okénku. Zvedl praskající paralyzér a výhružně s ním poklepal o zesílené sklo.

„Doktorko Caldwellová,“ poručil přes sklo jeho tlumený, agresivní hlas. „Vystupte si prosím z auta.“

Hovor k Declanovi cvakl a spadl rovnou do hlasové schránky.

Zírala jsem na zbraň pár centimetrů od své tváře. Byla jsem v pasti.