{Pohled Harper}

Zírám na vysokého, zastrašujícího muže, který stojí přede mnou. Můj mozek se těžce snaží zpracovat naprostou absurditu jeho tvrzení. Opulentní prostředí ostře kontrastuje s absurdní povahou této konverzace. Podívám se na tmavý mahagonový nábytek, těžké sametové závěsy visící z vysokých oken a na hrozivé muže v oblecích na míru stojící na perimetru. Celé to působí jako neskutečný horečnatý sen. Z hrudi mi vybuchne opravdový, vyšinutý ‚to-si-ze-mě-snad-děláte-srandu‘ smích, který se hlasitě rozléhá v přepychovém pokoji.

Vyjedu rukama do vzduchu, z hlasu mi kape obranný sarkasmus. Projdu se v krátkém kruhu před jeho mohutným dubovým stolem. „Tak abychom si to ujasnili. Unesete špatnou holku, odvlečete ji násilím do doslovného padoušského sídla, a pak, dějový zvrat, jí řeknete, že je tajně dlouho ztracená dcera mafiánského bosse. Vy se tu do toho tématu opravdu celým srdcem obouváte, že jo?"

Místnost zůstává mrtvolně tichá.

Nikdo se nesměje se mnou.

Enzo se opírá o těžké dřevěné dveře, s uvolněným postojem, prostě jen sleduje odvíjející se podívanou. Morettiho tvář zůstává maskou z vytesaného kamene. Jeho široká ramena vyplňují prostor a vyzařuje z něj nebezpečná, dusivá energie. Ani nehne brvou. Ani nemrkne. Jen na mě zírá těma svýma pronikavýma zelenýma očima.

„Jsi dcera Viktora Sokolova a kvůli tomuto odhalení neopustíš tohle panství.“ Trvá na svém Moretti s děsivým, neprůrazným klidem.

Udělám krok vpřed, abych smazala vzdálenost mezi námi, a ukážu obviňujícím prstem na jeho širokou hruď. „Můj táta nebyl žádný stínový boss zločineckého syndikátu. Byl to jen mizernej, neschopnej zbabělec, který nás opustil. Ten chlap nedokázal složit ani obyčejný regál z IKEA, natož aby řídil zločinecké impérium. Máte špatnou osobu. Tohle je obrovský omyl.“

„Moje zabezpečená právní databáze explicitně dokazuje, že pravé jméno tvé matky bylo Hayesová-Sokolovová.“ Moretti okamžitě umlčí mé popírání, jeho chladný tón prořízne mou obranu.

Udělá pomalý, predátorský krok vpřed. Leštěná podlahová prkna pod jeho vahou tiše zasténají. Zdá se, že teplota v místnosti klesla o několik stupňů.

Čelist se mu napne a jeho intenzivní zelené oči se do těch mých uzamknou s mrazivou majetnickostí. „Předtím jsi byla jen komplikace. Teď jsi užitečná.“

Nakročím přímo zpátky k němu, rozzuřená a vibrující adrenalinem. Strach tam je, drápe mě v útrobách, ale syrový hněv ho přebíjí.

„Nemáte nade mnou absolutně žádnou právní ani morální autoritu. Nemůžete mě tu držet proti mé vůli. Odcházím.“

„Momentálně existuješ na mém území, na místě, kde nemáš absolutně žádnou moc.“ Snadno potlačí mou vzpouru, jeho hlas je hluboké zadunění, které mi vibruje v hrudi.

Pak zasadí ten skutečný, zdrcující úder. Mluví s nonšalantní lhostejností někoho, kdo jen oznamuje dnešní počasí.

„Tvůj otec zabil mou matku.“

Vzduch v místnosti děsivě znehybní. Přestanu dýchat. Hněv ze mě vyprchá a je nahrazen náhlým, ledovým děsem. Hledám v jeho tváři lež, náznak přehánění, zvrácený vtip, ale nenacházím nic než chladnou, tvrdou pravdu.

„Viktor Sokolov ji zavraždil před pěti lety. Takže já zabiju jeho. Je mi jedno, kdo se mi postaví do cesty. Je mi jedno, kdo musí zemřít.“ Ze smrtícího slibu v jeho hlase mi tuhne krev v žilách.

Váha jeho slov se mi usadí na ramenou jako olověná deka. On nehraje hru. Vede válku a právě mě odvedl na frontovou linii bez mého svolení.

Enzo se ozve ode dveří a prolomí těžké ticho, aby suše zhodnotil situaci. Překříží si ruce na hrudi a vypadá, že ho ty astronomické šance na mé zajetí upřímně baví. „Unést omylem přesně tu pravou holku pro krevní mstu, to je obdivuhodná smůla.“

Panika se mi drápe v hrdle. Ukážu třesoucím se prstem na Morettiho a udělám horečnatý krok dozadu směrem k východu.

„Já tu nezůstanu. To, co popisujete, není pohoštění pro hosta. Je to doslovné vězení. Žádám vás, abyste mě okamžitě pustil!“ Hlasitě odmítám zůstat, hlas se mi třese navzdory maximální snaze udržet ho klidný.

Moretti se ke mně otočí zády, ignoruje mé horečnaté protesty. Osloví své muže mávnutím zápěstí. „Odveďte ji nahoru.“

Okamžitě ze stínů vystoupí dva těžce ozbrojení strážní. Pohybují se s děsivou koordinací. Velké, mozolovité ruce mě popadnou za paže a zajistí mě ve svěrákovitém sevření.

„Dejte ze mě ty ruce pryč!“ Zařvu, kroutím se a zmítám se proti jejich sevření.

Ignorují mé vzpírání a táhnou mě z pracovny. Podpatky se mi vlečou po nedotčených mramorových podlahách. Kopu dozadu, mířím na jejich holeně, ale oni ani nehnou brvou. Odpochodují se mnou nahoru po velkolepém, točitém schodišti, naše kroky se rozléhají v jeskynní hale. Pochodujeme dlouhou, spoře osvětlenou chodbou lemovanou starožitnými portréty. Strčí mě do absurdně přepychové, ohromujícím způsobem velké ložnice. Klopýtnu vpřed, jen tak tak chytím balanc ve chvíli, kdy se za mnou těžké dřevěné dveře s bouchnutím zabouchnou.

Zřetelný, mrazivý zvuk otáčejícího se klíče zapadne na své místo.

Uvězněna.

Přecházím po rozlehlém pokoji, srdce mi buší do žeber. Zhluboka, trhavě dýchám. Stěny jsou pokryty zdobnou, hedvábnou tapetou. Uprostřed pokoje stojí masivní postel s nebesy, zahalená do těžkých smaragdových látek. Ze vymalovaného stropu visí křišťálový lustr a vrhá zlámané světlo na starožitný perský koberec. Je to nádherné, ale je to klec. Právě v tu chvíli se rozhodnu, že tu nebudu tiše sedět jako dekorativní, unesená pokojová kytka a čekat, až vypukne válka mafie. Já nejsem páka na vydírání. Já jsem Harper.

Horečnatě pokoj prozkoumávám. Zkontroluji těžké dubové dveře. Pevně zamčené. Zkontroluji přilehlou mramorovou koupelnu. Žádné vedlejší východy, jen obrovská vana na koupání a zlaté armatury. Mé oči skenují perimetr, dokud nepadnou na vysoké, velkolepé okno na druhém konci pokoje.

Rozběhnu se k němu a odjistím těžké skleněné panely. Rozrazím je, nakloním se přes kamenný parapet a podívám se dolů do tmy. Sráz je prudký, nejméně dvě patra vysoko. Vnější zeď je vyrobena z hrubých, naskládaných kamenných bloků. Vypadá to zrádně. Vítr kvílí a šlehá mi vlasy do tváře. Zírám na tmavé nádvoří dole. Uvědomuji si, že je to neuvěřitelně riskantní, ale potenciální zlomená noha je značně lepší než být mafiánskou pákou v krevní mstě.

Vytáhnu telefon. Prsty se mi třesou, když odemykám obrazovku. Přejdu do zpráv a vytáhnu si chat se svou spolubydlící Madison. Potřebuji digitální stopu. Potřebuji, aby někdo věděl, že jsem se prostě nevypařila do vzduchu.

*Momentálně napůl vylezlá z okna šíleně obrovskýho sídla. Možná umřu. Dám vědět.*

Rychle naťukám tu sarkastickou, děsivou zprávu. Stisknu odeslat a sleduji, jak se na obrazovce objeví malá modrá bublina. Bezpečně si schovám telefon do zadní kapsy a připravím se na seskok.

Přehodím jednu nohu přes kamennou římsu. Mrazivý noční vzduch mě kouše do odhalené kůže. Sevřu studený okenní rám a zhluboka, s otřesením se nadechnu. Vyhoupnu ven i druhou nohu a visím nad strmým srázem.

Začínám svůj neohrabaný, děsivý, adrenalinem nabitý sestup dolů po hrubé vnější kamenné zdi.

Slepě tápu prsty u nohou a hledám ve zdivu nějaký výstupek. Najdu úzkou římsu a přenesu na ni svou váhu. Rukama svírám zubaté hrany cihel. Spouštím se centimetr po trýznivém centimetru. Vítr se do mě opírá a hrozí, že mě ze zdi odlepí. Prsty mě bolí. Klouby se mi odírají o hrubou maltu, což mi vysílá do paží ostré záblesky bolesti. Boty mi na vlhkém kameni kloužou, srdce mi vyskočí až do krku pokaždé, když ztratím oporu. Lýtka mi hoří čirým vypětím z toho, že držím váhu vlastního těla proti strmému srázu.

Jsem v polovině cesty dolů. Svaly se mi třesou vyčerpáním. Prsty mi kloužou, kluzké od studeného potu. Zastavím se, abych popadla dech, a tisknu tvář k mrazivé zdi.

Pak uslyším kroky.

Ztuhnu v čirém děsu.

Pode mnou se po měsíčnou ozářeném nádvoří nonšalantně prochází Enzo. Křupání jeho drahých kožených bot o štěrk zní v tiché noci jako výstřely. Hlavu má skloněnou a zírá na svítící obrazovku svého mobilního telefonu. Zadržuji dech a modlím se, ať jde dál. Modlím se, ať temné stíny skryjí mou visící postavu před impozantní architekturou.

Zastaví se.

Vzhlédne.

Naše oči se setkají.

Držím se stěny mafiánské pevnosti jako obrovský, zpocený pavouk. Srdce se mi v hrudi zastaví. Připravuji se na nevyhnutelné. Křik. Kvílící poplašné sirény. Reflektory, které mě oslepí.

Pomalu zvednu jednu třesoucí se ruku z kamene, vyděšená, že ztratím úchop.

„Ahoj, Enzo.“ Zašeptám do noci, hlas sotva slyšitelný přes kvílející vítr.

Zamrká, pohledem na rukojmí visící z vnější zdi se nenechá nijak rozhodit. „Ahoj.“

K mému naprostému úžasu prostě jen zavrtí hlavou, znovu vytáhne svůj svítící mobil a prostě odchází dál do stínů.

Zírám dolů na prázdné nádvoří a šokovaně mrkám. Nespustil poplach. Nevytáhl zbraň. Prostě odešel. Setřesu ten čirý zmatek a donutím své unavené končetiny, aby se dál hýbaly. Země se blíží. Ruce mi pálí vyčerpáním, ale svoboda je jen pár stop daleko. Soustředím se na další chyt pro ruce, na další oporu pro nohy, odhodlaná z této noční můry uniknout.

[Moretti]

Stojím na svém soukromém balkonu a svírám tepané železné zábradlí. Nechávám přes sebe přelévat kousavý studený vzduch ve snaze vyčistit si bouřlivé myšlenky. Odhalení pravé identity té dívky mi stále pálí v žilách a zažehává mi v hrudi temný oheň. Dcera Viktora Sokolova. Krev muže, který zmasakroval mou matku, momentálně přebývá pod mou střechou. Ta ironie je hořká. Ta příležitost je dokonalá. Zírám přes rozlehlé pozemky svého panství, tmavé siluety stromů se houpají v drsném větru.

Enzo nonšalantně dokráčí vedle mě, jeho kroky na kamenné terase jsou neslyšné. Opře se o zábradlí zalité bledým měsíčním světlem. Neodtrhne oči od svého telefonu, palce mu vyťukávají rychlý rytmus na obrazovce.

„Ta holka Harper se momentálně pokouší o útěk z okna pokoje pro hosty,“ konstatuje Enzo a jeho hlas postrádá jakoukoli naléhavost.

Pomalu se otočím a zírám na něj v naprostém zmatku. Můj mozek na zlomek vteřiny selže a těžce se snaží zpracovat jeho nonšalantní oznámení zásadního narušení bezpečnosti.

„Tys ji viděl? A nezastavil jsi ji?“ Zeptám se, můj hlas je hluboký a nebezpečný. Iritace se mi svinuje v útrobách, horká a ostrá.

Enzo pokrčí rameny s k zbláznění dovádějící nonšalancí. „Řekla ahoj. Tak jsem jí řekl taky ahoj.“

Kousnu se do jazyka, abych potlačil náhlý nával prudké podrážděnosti nad nedostatkem naléhavosti u mého zástupce. Čelist se mi zatne tak silně, až mě rozbolí zuby. Nechám ho tam na balkonu stát, tvář ozářenou jemnou září jeho obrazovky. Zuřivě napochoduji do velkolepé haly. Těžké dunění mých bot se hlasitě odráží od leštěných mramorových podlah, rytmické bubnování blížícího se násilí. Hněv mě žene kupředu. Ona mi neproklouzne mezi prsty. Ne dnes v noci. Ne nikdy.

Dva z mých hlídkujících strážných okamžitě vystřelí do pozoru, když zahnu za roh. Jejich páteře ztuhnou při mém rychlém příchodu, ruce jim instinktivně klesnou ke zbraním, které mají v pouzdrech po bocích.

„Prohledejte pozemky. Okamžitě ji najděte.“ Přikážu a můj hlas se odrazí od klenutého stropu.

Jeden ze strážných na zlomek vteřiny zaváhá. Oči mu střelí k velkým oknům s výhledem na tmavé panství.

„Živou?“ Zeptá se opatrně a hledá upřesnění pravidel nasazení.

„Ano.“ Odpovím prkenně a zaskřípu čelistí.

Otočím se a zírám z nejbližšího okna, skenuji temný perimetr panství. Nemůžu nechat tu náhodnou, sarkastickou vysokoškolačku umrznout tam venku. Je teď hluboce spjata s mým příběhem. Je klíčem k mé konečné pomstě proti muži, který zničil můj život. Neumrzne tam venku ve sněhu. Nezlomí si vaz pádem z kamenné zdi. Přežije. Vydrží. Ne proto, že by mi záleželo na jejím blahu, ale proto, že ji potřebuji. Nezemře. Ne dokud nesplní svůj nezbytný účel.