{Z pohledu Harper}

Zpráva mi visela na obrazovce, jako by něco vážila.

„Brzy se uvidíme.“

Nebylo to nijak zjevně dramatické nebo výhružné. Jen jisté… a to to nějakým způsobem dělalo horší.

Taxík už zastavil, ale já se nepohnula. Stále jsem zírala na telefon, jako by se ta slova mohla poskládat do něčeho méně děsivého, kdybych se na ně dívala dostatečně dlouho. Do něčeho jako dělám si legraci nebo…