Štěrk křupal pod Declanovýma vyleštěnýma polobotkama, když rázně vyšel z velkých dvoukřídlých dveří sídla. Chladný večerní vzduch nijak nezmírnil temnou auru vyzařující z jeho širokých ramen. Krev dál rovnoměrně, rytmicky kapala z konečků jeho prstů a barvila sněhově bílé manžety jeho na míru šité košile, ale on nevěnoval svému zranění jediný pohled.

„Coline,“ vyštěkl Declan, jeho hlas byl tichý,