Těžké dubové dveře přednáškové haly za Serenou zaklaply a odřízly tak dusivé reptání i potlačené, ubohé zvuky Marcellina vykonstruovaného pláče. Chodba se před ní táhla zalitá ostrým, čistým světlem odpoledního slunce, které sem pronikalo vysokými klenutými okny. Serena se zhluboka, klidně nadechla. Zdejší vzduch chutnal svěže, byl to naprostý kontrast vůči přeslazené, napjaté atmosféře, kterou právě opustila. Kráčela rovnoměrným tempem, její baleríny vydávaly na naleštěné mramorové podlaze tiché, záměrně tlumené zvuky.

Věděla naprosto přesně, co se děje za oněmi dveřmi. Během několika málo minut Marcella nepochybně upevnila svou roli tragické, ublížené hrdinky. Vyzbrojena krokodýlími slzami a nacvičeným třesem v hlase měla její sestra teď plné ruce práce s tím, aby Serenu vykreslila jako zlou, nevděčnou vetřelkyni. Ten narativ byl předvídatelný, a přece tak účinný: Serena byla tou zlou zlodějkou, jež zlomyslně ukradla osmnáct let pohodlného, luxusního života, jen aby se k pravé dědičce chovala s bezcitnou krutostí. Snadno ovlivnitelní spolužáci, oslepeni kávou z dovozu a teatrální ukázkou zranitelnosti, už teď Serenu pravděpodobně nálepkovali jako toxickou ženu.

Ať si. Serena pociťovala hluboký smysl pro odstup. Očerňování, které za zavřenými dveřmi právě probíhalo, pro ni už nic neznamenalo.

Klidně následovala svého poradce, pana Gravese, dlouhou chodbou. Starší muž kráčel o půl kroku před ní a pravidelně nahlížel do pečlivě připravené složky studentky ve svých rukou. Když k ní vzhlédl zpět, změnil držení těla a nasadil zdvořilé, téměř podřídivé vystupování.

„Slečno Sterlingová,“ začal pan Graves a jeho hlas se ztišil do uctivého tónu. „Musím říct, že jsme nadšeni, že vás tu máme. Vaše matka je uznávaná operní pěvkyně a významná absolventka naší instituce. Pro katedru divadelního umění Cranstonské univerzity je skutečnou ctí, že jste se rozhodla studovat u nás.“

Serena zachovala neutrální výraz a pevný hlas. „To je pro mě čest, pane. Studovat na Cranstonské univerzitě bylo vždy mým osobním snem. S odkazem mé matky to nemá nic společného.“

Pan Graves se usmál a souhlasně přikyvoval. „Jistě, jistě. Přesto, kdybyste někdy potřebovala s čímkoli pomoci při zvykání si na život na kampusu, neváhejte se na mě obrátit.“ Odmlčel se a vydal ze sebe sebekritické zachechtání, zatímco klepal na její složku. „I když, co to povídám? Váš otec je významným členem správní rady naší školy. Zřejmě toho pro vás obyčejný poradce, jako jsem já, může udělat jen velmi málo.“

Zjevně chápal nesmírný vliv rodiny Sterlingových. V obchodním světě Kingsportu byl Arthur Sterling titánem a Diana Caldwellová byla kulturní ikonou. S takovou podporou mohla Serena klidně požadovat královské zacházení, vykračovat si po kampusu s bradou vztyčenou, nedotknutelná.

Serena se zastavila. Pohlédla přímo do očí panu Gravesovi a její tón byl pevný a neústupný. „Jsem tu, abych studovala čistě jako obyčejná studentka. Pane, prosím, neposkytujte mi žádné zvláštní zacházení. Bylo by to podivné a zbytečné. Chci si své místo zde zasloužit stejně jako všichni ostatní.“

Pan Graves zamrkal, zjevně zaskočen. Zíral na mladou ženu stojící před ním. Studenti pocházející ze zámožných rodin se obvykle mohli přetrhnout, aby upozornili administrativu na svůj VIP status, ještě než vůbec vstoupili na akademickou půdu. Zrovna dnes ráno jednal s dcerou rodiny Vossových z Oakhaven – Marcellou –, která přijela nedočkavá předvést své bohatství, rozdávala drahé dárky a dělala ze svého postavení velkolepé, zoufalé divadlo.

Ten kontrast byl do očí bijící a neskutečně osvěžující. Serenina upřímná touha po tom nevyčnívat hovořila za vše. V té krátké výměně názorů jeho profesionální dojem z ní vzrostl.

„Chápu,“ řekl pan Graves vřele a upřímný úsměv nahradil jeho předchozí uctivou masku. „Respektuji to rozhodnutí, Sereno. Už nebudu rušit váš klid. Ale kdybyste cokoli potřebovala, třeba jen studenta, který by vás provedl po rozlehlém kampusu, abyste se zorientovala, dejte mi vědět.“

Než mohla Serena odpovědět, tiché mumlání jejich rozhovoru přerušil sebejistý, rytmický zvuk kroků blížících se z opačného konce chodby.

„My o vlku,“ prohodil zlehka pan Graves a jeho pohled sklouzl přes Serenino rameno. Zvedl ruku. „Gideone, pojď na chvíli sem.“

Gideon.

To jméno jí projelo žilami jako přízračný elektrický výboj a zarazilo ji na místě. Dech se jí zadrhl v hrdle, zachycen náhlou, vlezlou záplavou vzpomínek. Pomalu otočila hlavu, její oči sledovaly pohyb dál v chodbě.

Byl tam.

Gideon Adler, nejstarší syn prestižní rodiny Adlerových, kráčel směrem k nim. Byl oblečen bezchybně, vyzařovalo z něj přirozené charisma vycházející hvězdy. Jeho držení těla bylo uvolněné, ale autoritativní, každý krok prozrazoval nepopiratelnou sílu osobnosti, která z něj brzy udělá hvězdu.

V jejím minulém životě byl Gideon její úplně první láskou. Nešlo jen o letmé okouzlení, ale o hlubokou, tichou oddanost. Živě si pamatovala orientaci pro prváky – přesně ten okamžik, kdy ho poprvé spatřila a pocítila onen děsivý, vzrušující nával první lásky. Jakožto starší student na katedře divadelního umění už byl legendou ve vývoji. Brzy poté debutoval, jeho první film ho katapultoval k okamžité slávě a vysloužil mu řadu prestižních cen. Obdivovala ho zpovzdálí, sledovala vzestup jeho hvězdy, zatímco ona bojovala v drsné realitě zábavního průmyslu. Snila o tom, že s ním bude sdílet filmové plátno, a doufala, že jednoho dne jí její tvrdá práce získá místo po jeho boku, i kdyby to byla jen malá role.

Ale Marcella to všechno zničila.

Serenina čelist se zatnula, když střípky jejího minulého života zapadly do sebe. Marcella debutovala hned následující rok a nějakým zázrakem si hned ve svém prvním dramatu zajistila hlavní ženskou roli přímo po boku Gideona. Byla to přesně ta role, o kterou usilovala Serena. Veřejnost to hltala. Stali se na plátně zlatým párem a jejich chemii chválili kritici i fanoušci. Pak přišla ta zinscenovaná „nehoda“ – Marcella zveřejnila skandální, intimní fotku, jak je s Gideonem v posteli, na Facebooku. Internet praskal ve švech. Gideon, hrající roli čestného gentlemana, statečně předstoupil, aby jejich vztah přiznal, čímž z nich udělal ultimátní mocenský pár v branži.

Serena o svých citech k němu nikdy neřekla ani živé duši. Přesto to Marcella věděla. V tomto novém životě si Serena uvědomila pravdu: Marcella byla rovněž znovuzrozena. Vyzbrojena znalostmi budoucnosti Marcella nemilosrdně a systematicky pletichařila, aby Gideona odloudila, protože přesně věděla, jak jasně jeho budoucnost září, a přesně věděla, jak moc to Serenu raní.

Při pohledu na nepopiratelně pohledného staršího spolužáka z masa a kostí se Serena připravila na známou bolest. Očekávala píchnutí ze zrady, záchvěv staré touhy, hořkou lítost nad tím, co mohlo být.

Pátrala ve svých pocitech.

Nic.

Stála tam, zírala na jeho dokonalý, ostře řezaný obličej a cítila jen hlubokou, rozléhající se prázdnotu. Její srdce zůstávalo naprosto klidné. Ta zoufalá touha, která kdysi pohlcovala její dny a noci, byla pryč, spálená na popel plameny tragického konce jejího minulého života. Byl to jen muž. Muž, který se nechal tak snadno vmanipulovat do Marcelliny postele. Už to nebyl zářivý idol na piedestalu; byl to jen další duch z časové osy, kterou nechala za sebou.

Serena klidně odvrátila zrak, její výraz se proměnil v masku chladného odstupu.

„Pane Gravesi,“ pozdravil Gideon, když k nim došel. Jeho hlas byl hladký a nesl ten typický přívětivý tón, ze kterého fanoušci omdlévali. Měl přesně ten typ hlasu stvořeného pro mikrofon.

„Gideone,“ usmál se pan Graves vesele. „Sereno, tohle je váš starší spolužák, Gideon Adler. Je to jeden z našich nejvýznamnějších studentských lídrů tady na katedře divadelního umění. Jelikož jsme na něj narazili, je to dokonalé načasování. Gideone, máš trochu času, abys osobně naši novou studentku provedl po kampusu?“

Gideon se zastavil pár kroků od nich. Jeho ostré, tmavé oči zabloudily k Sereně. Dal si na čas, jeho pohled přelétl přes její světlý krk, než se usadil na jejím křehkém, bezchybném profilu. V očích mu zatančilo slabé, uznalé světélko.

„Ahoj,“ řekl Gideon a nabídl jí nacvičený, okouzlující úsměv.

Serena jeho pozdrav ignorovala. Nezamrkala. Nenabídla zdvořilé přikývnutí. Svůj pohled upírala výhradně na pana Gravese a ke slavnému staršímu spolužákovi stojícímu vedle ní přistupovala, jako by nebyl ničím víc než věšákem na kabáty.

„To je v pořádku,“ pronesla Serena chladně, její hlas postrádal jakoukoli vřelost či zaváhání. „Můžu se tu porozhlédnout sama. Není třeba ho obtěžovat.“

Pan Graves otevřel ústa, aby zaprotestoval, ale Serena ho přerušila.

„Už půjdu. Děkuji za váš čas, pane Gravesi.“

Aniž by Gideonovi věnovala jediný pohled přes rameno, úsměv nebo jen okamžik na odpověď, otočila se na podpatku. Její bílé šaty se při obratu mírně zavlnily a ona rychle kráčela chodbou, její kroky mizely v dálce.

Gideon stál na chodbě jako přimražený, jeho okouzlující úsměv mírně pohasl. Jeho zrak zůstal upřený na místo, kde před chvílí stála, pak následoval její vzdalující se postavu, dokud nezahla za roh a nezmizela z dohledu.

Za celé ty roky na Cranstonu ho nikdo nikdy neodmítl s tak mrazivou lhostejností. Natož prvačka.

„Pane Gravesi,“ zamumlal Gideon a jeho hlas ztratil trochu ze své vybroušené fasády. „Je ve vaší třídě?“

„Ano,“ odpověděl poradce a sledoval prázdný roh. „Je to nová studentka. A pochází z docela vlivného zázemí.“

Gideonovo obočí se zvedlo. Zjistil, že stojí na chodbě a je hluboce fascinován. Dívka s ohromnou podporou, která s ním zjevně nechtěla mít nic společného, která se na něj dívala očima tak mrtvýma, jako je zima.

*Ta nová studentka je fascinující,* pomyslel si Gideon a na rty se mu pomalu vracel úšklebek. Zničehonic zjistil, že se na odpolední orientaci pro prváky začíná těšit.

Když Serena prošla těžkými skleněnými dveřmi administrativní budovy, vstoupila do hřejivé náruče odpoledního slunce. Jasné světlo ji na okamžik donutilo přimhouřit oči. Vydechla dlouhý dech, o kterém ani nevěděla, že ho zadržuje, a nechala napětí z přednáškového sálu i ducha své minulé lásky rozplynout do ostrého vzduchu.

Nicméně její chvíle klidu netrvala dlouho.

Při pohledu dolů na širokou, stromy lemovanou cestu kampusu zahlédla čtyři impozantní postavy, které se k ní blížily ráznými kroky. Pohybovali se jako jediná, sehraná síla a dav studentů se před nimi rozestupoval, jako by k tomu stačila už jejich samotná přítomnost.

V čele skupiny šel Kaelen a ruce měl nonšalantně zastrčené v kapsách tmavých kalhot. Po jeho boku kráčeli Silas Croft a Roman Mercer, dvě prominentní postavy, z nichž prakticky sálalo bohatství a arogance. Ale nejhlasitější ze skupiny byl muž, který šel po Kaelenově levici a měl na sobě ležérní hnědou baseballovou bundu.

Zane.

Divoce gestikuloval a ve tváři měl zjevně panický výraz.

„Kaeli, vážně, jak vlastně moje sestřenice vypadá?“ breptal Zane neustále a jeho hlas doléhající přes cestu byl protkaný upřímnou, nefiltrovanou úzkostí. „Přece jsi ji nenechal jen tak na ulici, že ne? Řekni mi, že ses na ni prostě nevykašlal!“

Kaelen hleděl upřeně před sebe, tvář měl jako masku chladné lhostejnosti a nijak neodpovídal.

„Ach ne,“ zaúpěl Zane, prohrábl si vlasy rukou, popošel kousek dopředu a pak se vrátil do řady. „Jak to proboha dnes večer vysvětlím svému otci?! On mě zabije. Co jsem si myslel? Neměl jsem tě žádat, abys ji vyzvedl. Je to moje chyba, je to všechno moje chyba.“

Roman zaklonil hlavu a otevřeně se rozesmál, zatímco se nemilosrdně vysmíval kamarádovu zhroucení. „Rozhodně ji nechal na holičkách. Zede, ty jsi takový hlupák. Jak jsi proboha mohl požádat zrovna Kaela, aby ji vyzvedl? Udělali jste spolu nějaký pochybný obchod na poslední chvíli jen kvůli odvozu holky?“

Zane prudce otočil hlavu k Romanovi a choval se zvláštně defenzivně, když se snažil zamaskovat stopy. Věděl, že Kaelen byl proslulý svou netolerancí k banálním úkolům. „Rome, co tím jako myslíš? Copak já jsem někdo, kdo by něco takového udělal? Ačkoli upřímně, jestli chce Kael na oplátku nějakou takovou laskavost, prostě se s tím smířím, abych si zachránil vlastní kůži...“

„To stačí.“ Kaelenův hlas prořízl vzduch jako čepel.

Věnoval Zaneovi jediný, ostrý pohled a rychle to pošťuchování ukončil. Žádný pochybný obchod neexistoval. Zane prostě celé hodiny kňoural a prosil Kaelena, až vyšší muž nakonec povolil, jen aby ho umlčel.

Skupina pokračovala v chůzi, Roman se stále pod vousy pochechtával, zatímco Zane k sobě mumlal úzkostné modlitby.

Když se přiblížili k administrativní budově, Kaelenův intenzivní, temný pohled se zvedl. Oči se mu zafixovaly přímo na Serenu, která stála sama u kamenných schodů, její čisté bílé šaty zachytávaly sluneční světlo a jemný vánek si pohrával s jejich lemem.

Stála bez hnutí, sledovala, jak se blíží, a její výraz byl nečitelný.

Když Zane, Roman a Silas vycítili náhlou změnu v Kaelenově chování, sledovali směr jeho pohledu.

V okamžiku, kdy jejich oči dopadly na Serenu, ztuhli uprostřed kroku.

Hlasité, nesnesitelné špičkování okamžitě utichlo. Zdálo se, že cesta ztichla. Romanův posměšný úšklebek zmizel a byl nahrazen ohromením se spadlou bradou. Silas se zastavil v polovině kroku a oči se mu rozšířily. Byli paralyzováni tou éterickou, nádhernou dívkou, která před nimi tiše stála. Vypadala jako obraz přivedený k životu, její jemné, sluncem ozářené rysy vyzařovaly tichou, nedotknutelnou grácii.

*Páni,* pomyslel si Roman, jehož mysl jen s námahou hledala slova. *Letošní nové studentky jsou fakt k neuvěření. Tahle je nádherná.*

Zane zamrkal. Jednou. Dvakrát. Bezradný jako vždycky odtrhl oči od ohromující dívky, rozhlédl se po prázdném nádvoří a začal zkoumat prostor za Serenou.

Zane prolomil těžké ticho a otočil se ke Kaelenovi, v hlase mu zněla přetrvávající panika. „Kaeli, měli bychom tu prostě stát a čekat na ni? Možná jsme dorazili příliš brzy a moje sestřenice ještě nesešla dolů? Myslíš, že je ještě v přednáškovém sále? Měli bychom ji jít hledat, než se ztratí!“

Kaelen se zastavil v chůzi. Stál pevně na cestě a ruce měl stále ležérně zastrčené v kapsách. Podíval se na Zanea a pak přesunul svůj temný, nečitelný pohled zpět na Serenu.

Oznámil s plochou, nepopiratelnou konečností: „Stojí přímo před tebou.“

Ta slova visela ve vzduchu.

Zane, Roman a Silas ztuhli ve stavu naprostého, paralyzujícího šoku.

Čelisti jim prakticky spadly na zem, když pomalu, mechanicky otočili hlavy zpět k andělské, úchvatně krásné dívce, která stála na schodech. Zírali s vykulenýma očima, neschopni pochopit nebo zpracovat realitu, která se na ně zřítila.

Tahle úchvatná, neskutečně krásná dívka? Ta, která tam stála a vypadala jako někdo z královského rodu?

To má být Zaneova údajně ohyzdná, nereprezentativní sestřenice?