Zaskočilo mě to.

Sledovala jsem jeho pohled a uviděla Veru sedět v autě.

Okénko bylo napůl stažené a tlumené pouliční osvětlení jen stěží osvětlovalo její postavu, ale i tak jsem tu elegantní, odměřenou dámu jasně viděla.

Rty se jí zachvěly, přimhouřila oči a řekla: „K ničemu. Pořád jsi můj syn... Opovaž se to někde vykládat. Nemůžu si dovolit ztratit tvář.“

Byla jsem beze slov.

Tristan se zasmál