V další vteřině jsem zjistila, že zírám do Tristanových hlubokých, pronikavých očí. Dech se mi zadrhl. Jeho paže mě pevně svírala kolem pasu a držela mě na místě. Než jsem vůbec stihla zpracovat, co se děje, rychle si mě prohlédl od hlavy až k patě a hledal jakékoli známky zranění. Za necelou minutu mě pustil.

Teplo jeho objetí zmizelo a ve mně zůstal jen nevysvětlitelný pocit ztráty.

„Moc nad tím