Rychle jsem Tristana odstrčila a zapadla do auta. „Už je pozdě. Měl by ses vrátit a jít si odpočinout. Dobrou noc!“

Prakticky jsem utekla a neodvážila se na něj skrz okýnko ani podívat. Vypálila jsem domů, jak nejrychleji to šlo.

Teprve když jsem ležela v posteli, můj tep se začal zpomalovat. Zavřela jsem oči a přehrávala si všechno, co se předtím stalo. Připadalo mi, jako by si s námi osud jenom