Ten večer jsem do hotelu dorazila ve 20:00. Uvnitř pokoje už se Nadine dala trochu do pořádku. Oproti stavu před několika dny vypadala mnohem lépe. Ačkoli jí na tváři stále zůstávaly modřiny, působila vyrovnaněji a svěžeji, už z ní nevyzařoval stejný poraženecký výraz.

Když mě uviděla, cukly jí koutky úst a zmohla se na hořký úsměv. „Sereno, ani nevím, jestli mám ještě právo tě takhle oslovovat,“