Zrovna když jsem kolem něj chtěla projít, zavolal na mě. „Sereno, máš potom čas? Co takhle zajít někam na jídlo?“

Otočila jsem se a zkoumavě se na něj zadívala. Opětoval můj pohled se stejnou intenzitou.

Pravděpodobně si myslel, že můj pohled zrcadlí ten jeho, že je plný touhy, kterou nelze rozplést. Ve skutečnosti jsem jen přemýšlela, jak se ho zbavit. Usmála jsem se a zeptala se: „Je to nutné?“