Zrovna když Harper vyšla z odpočívárny, vrazila přímo do Vivian.

Vivian držela kelímek s kávou. Přestože měla na rtech úsměv, působil křečovitě a prkenně. Řekla: „Jé, Harper. Jaká náhoda.“

Harper na Vivian ani nepohlédla a jednoduše ji obešla, raději zvolila mlčení než se s ní zaplétat do hovoru. Ale právě toto mlčení bodlo Vivian přímo do její křehké pýchy.

Najednou Vivian zakopla — možná náhodou