Kaelia

Z chodby, která se otevírala na přední nádvoří, jsem viděla přicházet Rhydiana. Telefonoval, s někým mluvil a mou přítomnost vůbec nevnímal.

Prostě jsem se na něj dál dívala, jak si to s uvolněným držením těla kráčí kupředu. Vlasy měl zřejmě mokré a při pomalých krocích si těmi jemnými, hedvábnými prameny projížděl prsty.

Ale to nebylo to, co mě přimělo na něj tak zírat. Měl na sobě sportov